Ranní probuzení

Listopadové ráno to bylo, když jsem se vrátil z výletu do Prahy. Byla ještě tma, každý si ve své posteli ještě dosníval svoje sny. Toulal jsem se pár dní světem, ale to je jiný příběh… možná vám ho jednou vypovím.

Hodiny odbily pět ráno, když moje nohy překročily práh bytu. Věděl jsem, že to bude dlouhý den, a tak jsem se rovnou vydal projít ranní Prahou. Kufr položeny na střed pokoje , zavírám bytové dveře a pomalým krokem odcházím na tramvaj . Pomalým krokem na tramvaj jedu , bez cíle , která tramvaj první do centra pojede do ní nastoupim.

V tramvaji sedím a kolem mne ospalé tváře lidí, co míří do práce. Jenom já tam sedím ještě nabitý energií a s úsměvem, jako bych si přivezl kus toho toulání sebou.

Nakonec mě nohy dovedly na Letenske sady — místo, kde se dá východ slunce vidět nejlépe. Nový den se teprve rodil a z komínů se pomalu táhl dým. Pod námi se město probouzelo a první paprsky se odrážely od střech, když jsem si všiml, jak mlha začíná pohlcovat mrakodrapy.

Pár minut a počasí se nad Prahou úplně změnilo. Město se ztratilo v mlze, svět ztichl a sluníčko se jen pomalu vynořovalo — bylo vidět jen jako slabé stíny. Pomalý jsem sem jel domů když sem se zastavil u Stalinů , poslední moment, když jsem se naposledy ohlédl, a skoro jsem se lekl: slunce bylo na dvě půlky. Nebylo, samozřejmě, jenom to tak vypadalo, když procházelo přes Žižkovskou věž. Ten obraz vypadal jako dva malé měsíčky pomeranče zavěšené na obloze.

Rozhodl jsem se vrátit domů a nejbližší cesta vedla přes Karlův most. Město se probouzelo — turisti už pomalu lomcovali po památkách — ale pořád v tom bylo něco zvláštního. Nádvoří před mostem bylo zahalené mlhou, byly vidět jen stíny kostela, věží a okolních domů.

Ten den se Praha opravdu zahalila do mlhy. Do mlhy, která schovala i samotné slunce.