Retrospektiva a neb pohled dávný i současný
Retrospektiva a neb pohled dávný i současný
O osudu a cestování v čase
Mohl jsem jet do Bolívie a místo toho jezdím na vozíku – doufám, že dočasně
Dobrý den,
Pevně věřím, že jezdíte na kole, šlapete v terénu, plavete, dovolenkujete s vnoučaty, hrajete tenis a taky sledujete TV.
Užívejte všech těchto činností, dokud je to možné.
Vím, o čem mluvím.
Letos jsem s kamarády jel na motorce na dovolenou do Albánie.
První den byl krásný a spali jsme nedaleko Dolního Dvořiště.
Ráno koupel v soukromém rybníku.
A pak odjezd směr Rakousko a Slovinský Vršič.
Přejedete hranice a zaskočí vás čistota, upravenost ploch, absence reklam, lehkých děv a kasin.
A tak jedete a užíváte si krásného asfaltu a výhledů, kávy, jídla.
A pak někde zastavíte a čekáte na kamarády.
Místo vybírám se znalostí potřeb motorkáře.
To znamená tak, aby bylo z dálky viditelné a nikdo nás nemohl přehlédnout.
Zastavuji tedy za plnou bílou čárou a za chvilku přijíždí můj kamarád Aleš.
Otáčím se na něj a vidím, jak se na nás řítí auto.
Pomyslím: "tak to je asi konec," a v tom okamžiku přichází strašlivá rána.
Vnímám jen tu ránu, náraz a let a pak mě kdosi drží hlavu nad zemí a Aleš na mě mluví, abych dýchal, a chvěje se mu hlas.
I tomu, co mi drží hlavu, se chvějí ruce a já ho lituji.
Zkus hnout nohama, říká Aleš.
Jde to a necítím prakticky žádnou bolest.
Lituji, že jsem neumřel, měl bych to za sebou, říkám si.
Přijíždí hasiči a záchranka.
Dávají pode mne různé podložky a okolo mě stojí hasiči s dekami proti pohledu zvědavců.
Pak mě kamsi vezou sanitkou.
V nemocnici zjišťují rozsah zranění a doporučují okamžitý transport do jiné nemocnice.
Přilétá vrtulník a mě nakládají.
Ze své pozice tedy lůžka vidím jen okolní skály a po asi půl hodině přistáváme.
Okamžitě jsem odvezen na operační sál.
Probouzím se asi až ráno s rozříznutým břichem, nohama v dlahách.
Bolest téměř necítím, ale jsem značně zmatený.
Sestra se ptá na „Schmerz“, tedy bolest, od 1 do 10.
Celý den je u mě personál, který se neustále stará o moje potřeby.
Dvakrát denně mě myjí, balzamují, čistí zuby, holí, mění plenu, kontrolují stav lůžka.
Lůžko mám značně hlučné, tedy s kompresorem, který umožňuje, aby moje pánev byla ve vzduchu.
Vizity tu probíhají ve třech etapách: v pět hodin ráno, pak v osm a poslední okolo deváté.
Přichází sbor doktorů a sester v počtu okolo deseti lidí.
Nad mojí postelí je umístěna velká obrazovka pro záznamy doktorů a sester.
Do počítače zaznamenávají každé podání prášku, množství moči, dobu spánku, čas odběrů a výsledky – prostě vše.
Taky je tam taková jako veliká tiskárna, tedy spíš cartridge, z níž vedou různé hadičky přímo do mých žil v levé i pravé ruce.
Mám vývod moči a krve z břicha. Dál se raději nezkoumám.
Zatím.
Je ráno 13. 6. 2014.
A já mám před sebou dlouhou cestu do normálního života.
Poslouchám moudré rady, jak sem dopadl dobře a jaké, že to mám štěstí v tom neštěstí.
Nevím a moc tomu nevěřím.
Mám značné deprese, či co to je.
Druhý den za mnou přichází moji kamarádi s informacemi.
Asi vypadám hrozně, ale nikdo to moc nekomentuje.
Je mi líto, že nemohu pokračovat, je mi líto rodičů, rodiny, sebe.
Nemohu vůbec nic pozřít a dělá se mi špatně i při pohledu na jídlo.
Skočím trochu dopředu, abych se vzápětí mohl vrátit dozadu.
Hubnu během měsíce více jak deset kilogramů. Nohy se ztenčují o 12 cm.
Sil, tedy, mám opravdu málo.
Cena za jeden den hospitalizace činí 12300,-Eur a tak se neustále dohadují s mojí pojišťovnou, zda to zaplatí.
Mají příslib, že ano, tak mi sdělují, že operace nohou proběhne okolo 20. 6. 2014.
Další narkóza a strach s ní spojený.
Čekání.
Minuty jsou pro mě hodinami.
Vše se strašlivě vleče.
Sestra přichází s obrazem lidského těla, kde jsou vyznačeny jednotlivé oblasti, a ptá se, zda nemám někde bolesti.
Prášky na bolest nechci.
Přijíždí za mnou manželka a bratr Ivan.
Dohadujeme různé osobní a následné záležitosti.
Pak odjíždí, mají před sebou dalších více jak 500 km.
Je mi smutno.
Po operaci nohou mi přibývají jakési jímací baňky na krev z operačních ran.
Rentgenují mne na pokoji pomocí sofistikovaného natáčecího rentgenu.
Jednoho dne za mnou přichází sestra a ptá se, zda může vpustit návštěvu, tedy ženu, co mě srazila.
Přichází s krásným a velkým pugétem květin.
Ten okamžitě předávám sestrám.
Žena se dává do breku asi z pohledu na mě.
Jsem hodně opuchlý a různě sešívaný, plný vývodů.
Snaží se mluvit a nejde jí to.
Požaduje papír a tužku a snaží se mi napsat omluvný dopis.
Uklidňuji ji, že proti ní nic nemám a opravdu to tak cítím.
Hodně se tomuto pocitu podivuji, ale zášť opravdu necítím.
Vlastně mi je jí líto.
Zdá se, že i jí mě.
Další den přichází policista se Slovenskou překladatelkou.
Sepisují se mnou protokol, co a jak se stalo, a věnují tomu opravdu velikou pozornost, abych všemu rozuměl.
Jedna ze sester, které jsem přezdíval máma, se na mě dívá a navrhuje mi ostříhání vlasů.
Nemám námitek a tak mne stříhá na vozíku.
Trvá jí to skoro hodinu a na výsledek se jde podívat celý personál.
Tato sestra mě nutí jíst ve dvě hodiny v noci sendviče, co mi rozpéká, včetně pršutu.
V pokoji mám velikou televizi a zrovna probíhá mistrovství světa ve fotbalu.
Fotbal nesleduji, nicméně personál ano, a tak po dobu konání je o mě péče až neuvěřitelná.
U vchodu do pokoje jsou rukavice různých velikostí, které si personál pro každou činnost mění.
Zvonek u postele jsem za dobu asi dvaceti dnů použil dvakrát.
Přemýšlím o tom a zdá se mi, že jsou napojeni do mého mozku.
Vždy, když něco potřebuji, vzápětí to tu je.
Mám značnou jazykovou bariéru a přesto se téměř o všem tak nějak domlouvám.
Přichází den, kdy bych měl odjet zpátky do Čech na následnou „péči“.
Jaký to byl omyl!
Vše, co probíhalo v Rakousku, bylo perfektní a přesné.
Příjezd sanitky z Čech o tři hodiny dříve, zřejmě proto, aby byli řidiči včas doma, byl svým způsobem drzostí.
Rakušané je nechali čekat do domluvené hodiny a mě umyli, rentgenovali, dali snídani.
Připravili dokumentaci včetně dvou CD disků, zabalili moje věci a loučili se se mnou.
Nechtěli mě předat do sanitky pro její nevhodné odpruzení a výbavu, pak se tak stalo.
Ihned po nalodění na její palubu jsem zjistil, že cesta nebude jednoduchá.
Již přejezd přes garážový práh byl utrpením.
Sanitkou jsem jel více jak osm hodin a nebylo mi nabídnuto nic k jídlu ani k pití.
Poprosil jsem tedy „sanitkáře“ o zastávku na pumpě, kde mi koupili za mé peníze colu a hnusný sendvič.
Pak začalo Thomayerovské peklo včetně neuvěřitelné laxnosti, drzosti a nezájmu o pocity a potřeby pacientů.
O tom, ale až příště.
Zatím ležím a občas i sedím na vozíku.
Hlava mi zatím nepracuje na 100 %.
Žaludek mi dost často stávkuje.
Nohy a pánev zatím nesmím zatěžovat.
Abstinuji a nekouřím.
Lupénka se mi zlepšila.
Hodně spím.
A jsem líný.
Hledám klady.
Nacházím zápory.
Manželka se o mě vzorně stará.
Stát, tak ten na mě zvysoka sere.
Odškodnění dle právníka bude trvat tři až čtyři roky.
Právník si bere 20 % z mé bolesti.
Klady, zápory?!
S pozdravem TP
Je rok 2025.
Na soudy jsem po osmi letech rezignoval.
I tak jsem za právníky zaplatil 350.000.
Musel jsem zaplatit ekologickou likvidaci motorky 1300 euro.
Prvních pár let jsem musel změnit zaměstnání, proškolit se na úplně jinou činnost.
Rok trvalo než mi byla vyplacena nemocenská, první odškodné po roce a půl.
Nemohl jsem zůstat bydlet ve svém bytě neb sem neprojel dveřmi do koupelny a na WC.
Nebyla mi schválena rampa do domu z důvodu, že se nejedná o trvalý stav.
Musel jsem přestat lyžovat, chodit, plavat, pracovat.
Navštěvoval jsem ortopedy, kožní, plicní, psychiatra, kardiologa, revmatolog a, ušní...
Jezdil jsem před posudkové komise v ČR, které neuznali a tak pak do Vídně.
Absolvoval jsem soudní procesy.
Abych se nezbláznil poslouchal jsem hudbu ze sluchátek na plný cérez.
Od té doby neslyším na jedno ucho.
Díky tomu, že mi rok před nehodou vzali doktoři omylem ledvinu a já byl následně na neschopence, tak odškodné vypočítali z této velmi nízké naprosto nedůstojné častky.
Přišel jsem o adrenalinové cestováni i pár kamarádů.
Začal jsem vyràbět sochy a věnovat se umění.
Našel jsem zábavu v psaní.
Odstěhoval jsem se z Prahy na venkov.
Přestavěl jsem dům, udělal podkroví.
Absolvoval jsem kovářský kurz a pořídil si vybavení kovárny.
Prodal jsem svůj motorest a zredukoval truhlárnu na úkor zámečnické dílny.
Příležitostně jsem prodal pár realit.
Konečně jsem se začínal po několika letech vracet do normálního života.
Vybudoval jsem knihovnu v naší obci a postavil z větší časti dřevěnou klubovnu pro občany a hasiče.
Svařil jsem několik větších soch, vyřezal i několik soch dřevených.
Rekonstruoval jsem byt rodičů i svůj.
Nyní se z velké části věnuji kolu, motorce, cestováni a vnoučatům.
Naučil jsem se díky výši důchodu vyjít s velmi nizkým rozpočtem.
Vše si opravují nebo dělám sám.
A když tady čtu, že si mám dávat pozor na sníh promiňte, že se jen pousměji.
Živit se mění během vteřiny a třeba i velmi dramaticky.
Ne vždy a ve všem k horšímu.
Mě cesta tam, kde jsem byl před čtyřiceti lety trvala 11 let.
A cesta tam, kde jsem byl před jedenácti lety trvala zlomek vteřiny.
Někoho to potká, jiného mine.
Myslím, že jsem tomu svým životem šel naproti.
A on mi dal třetí šanci.
Tak ji jen nepromarnit.
Nebo co myslíte?
A ještě dodám, že jsem byl 23.12.2014 propuštěn domů když mi den před tím umřel táta a těhotnou dceru opustil manžel.
Pak si vzpomenu na pokoj v Thomayerově nemocnici se zdrogovaným ridičem co zabil tři ze čtyř modelek, které vezl.
Další pacient byl cikán.
Naštěstí slušný.
A pacient sledující 24 hodin čtyřiadvacítku.
Pak na následné prokletí svině Evy Marie Von Höffer, které se na mě úplně vykašlala.
Vzpomenu na hamižnost právních zástupců.
Vzpomenu na absolutní laxnost soudů.
Na to jak mě chtěli přeřadit na geriatrické oddělení což jsem na úkor rodiny odmítl.
A pripomenu si péči manželky, děti, kamarádů a poděkuje jim.
Vím jaké je stát v dopravním prostředku když vypadáte normálně a nikdo vás nepustí.
Vím jak může vypadat desetisicový důchod.
Hledám stále nějaké cesty k tomu žít.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk