Cesta ze ztracení

                        Cesta ze ztracení

Je deštivo, mám kapuci přes hlavu, aby mi nefoukal vítr do očí. Také nechci, aby ostatní viděli, jak se cítím. Každé ráno je to stejné. Neustálý boj se sebou samým. Pocit, že nikam nepatřím. Probudím se a vyjdu ven a je to, jako by mě někdo hodil do studené vody – klesám dolů, chlad mi bodá do těla a přes snahu vynořit se klesám stále dál ke dnu. Na zádech batoh s učebnicemi a dva dny starým chlebem s máslem a lahví čaje. Začátek měsíce je vždycky nejhorší. Máma s tátou se snaží, ale když to nejde, tak to nejde.
Na zastávce bylo plno. Stojím opodál, nechci ostatní upozorňovat na svou přítomnost. Nastupuji mezi posledními. Sedám si k okénku. Zavírám oči hned, jak se posadím. Snažím se usnout – to je jediná věc, která mě uklidní. Kodrcání autobusu, smích a hovory ostatních se snažím vytěsnit. V duchu počítám minuty do příjezdu. Ve své hlavě prodlužuji chvíli vystoupení a návratu do reality.
Zastavujeme. Všichni vycházejí ven. Jdu za nimi. Nenavazuji oční kontakt, jen jdu. Venku ostatní dělají hloučky, smějí se a baví mezi sebou. Chci se taky bavit, ale nejde to. Procházím kolem nich a doufám, že to jednou přejde.
Ulice jsou osvětlené vánoční výzdobou, která ve všech probouzí radost a očekávání. Já cítím jen prázdnotu. Vidím ten ohýnek štěstí, ale je daleko. Cítím se jako námořník sledující severku v naději, že ho jednou dovede zpátky domů.
Procházím kolem party stejně starých kluků. Něčemu se smějí. Projdu kolem nich, smích utichne, ale když už jsem od nich dál, začne znovu. Zaslechnu své jméno… Přidám do kroku. Srdce buší, nemůžu popadnout dech. Je to tu zase. Musím si pospíšit, za chvilku to přejde. Ten tlak na hrudi.
Kolem vrat jsou skupinky, musím se přes ně dostat. Jde se na to – hlavně neupoutat pozornost, nedívej se na ně, když se nedíváš, tak to tolik nebolí. Prošel jsem, už jsem tam. Není tu tolik lidí. Vejdu do haly a mířím k šatnám. Přezuju se. Mám to skoro za sebou. Už jsem skoro z toho venku.
Padám. Slyším prasknutí. Podívám se nad sebe a vidím je. „Létající bufeták! Jaké bylo přistání? Narazil sis frňáček, bufetáčku?“ Skupinka se směje, vzhlíží obdivně k tomu, kdo to provedl.
Zvednu se a jdu dál. Snažím se zklidnit dech, ale nejde to. Slzy se derou ven. Nic jsem jim přece neudělal. Vytáhnu z kapsy svůj telefon – má prasklý displej, už nebude fungovat. Zastrčím ho zpátky. Otřu si nos. Je to jen věc. Odpoledne půjdu domů a budu mít svůj klid, obklopen věcmi, které mám rád. Rodiče, i když nemají peníze, mě mají rádi.
Už jsem skoro tam, stačí projít chodbou. Po straně sedí ostatní. Teď to bude nejhorší. Procházím kolem nich, uličkou hanby, jak ji říkám. Občas zaslechnu smích, nebo větu: „To je ten divnej.“
Nekoukám na ně. Soustředím se na svou severku, propluji kolem ledového pole a ocitnu se v bezpečí. Vcházím dovnitř, ještě tu nikdo není. Usedám do lavice, tašku si položím na zem. Vybalím si věci a lehám zmožen na lavici. Konečně klid.
Než se vydám na další cestu, kterou ohlásí zvonění. Spolužáci vcházejí do třídy. Zdraví se, smějí se. Naneštěstí si mě nikdo nevšímá. Už pomalu usínám, když uslyším hluk. Někdo narazil do mé lavice. Opatrně zvedám hlavu, podívám se na toho, kdo to udělal.
„Promiň, já nechtěla,“ řekla a podala mi už tak rozbitý telefon. „Mrzí mě to, já nechtěla.“
Vidím v jejích očích něco, co jsem dlouho neviděl – lítost a něhu. „Nic se nestalo, už byl rozflákanej,“ odpověděl jsem dívce.
Usmála se na mě a odešla.
Co se to děje? Hřejivý pocit, malý plamínek na mé cestě domů. Možná nejsem tak hrozný, jaký podle ostatních jsem. Má severka mi ukázala směr. Nesměle jsem se podíval po dívce, jejíž malé gesto rozsvítilo mou cestu domů. Ani neznám její jméno, i tak jí děkuji.
Začalo zvonit, hodina začala. Ulehl jsem do lavice v naději, že příští zvonění nebude tak hrozné.