Nad nás není!

Nad nás není!

“Už tě chvíli poslouchám a mám toho právě dost! Kde bys byl beze mě, ty Křižíku! A kde by byla celá civilizace bez nás zubařů!” vystřelilo z jedné strany vypelichanými vánočními řetězy ledabyle vyzdobeného lokálu.
“Já si můžu říkat, co jen chci! A navíc mám pravdu: bez elektrikářů se svět dál nepohne, to ti garantuju! Ale to někdo, koho může klidně zastoupit i kovář, těžko pochopí!” letělo zas zpět coby odpověď k protilehlému stolu.
“Až ti zas vypadne plomba, tak ho můžeš navštívit, ty Volte!”
“Možná to bude lepší, protože jestli ti znova vyhoří objímka v ordinaci jako posledně, budeš si ji už muset vyměnit sám! A v kovárně je od výhně větší světlo než u tebe při svíčce, u které pak skončíš!”
Takováto výměna názorů kypěla pak ještě nějakou chvíli, načež se do sebe v té adventem pohnuté náladě místní dentista Karel a místní elektromontér Václav vahou svých argumentů opřeli tak vehementně, že na místo musela být přivolána policejní hlídka.
“Tak od sebe, od sebe! Kdo z vás si začal? To vy? A proč vlastně?” zahájil šetření nadřízený strážník, od pohledu sebejistý mládenec.
“Ale tady Karel se zas chvástal, že nad zubaře není! Kdo to má poslouchat? A přitom si doma sám ani vypínač nevymění!” šišlal elektrikář Václav, zatímco mu vytékal z koutku úst rudý čůrek a tvář kvapem natékala.
“Proč bych to měl zkoušet, Václave? Na to bych si přece zavolal elektrikáře. Tebe, jako posledně, ty hlavo,” odpověděl zubař, kterému modralo oko pod pavučinou prasklé čočky brýlí. “Nevolejte rychlou, pan strážníku, to nebude nutné. Já se mu na ten zub podívám!”
“To určitě! Copak jste nepil, člověče? Prosím vás, proč jste se tedy vlastně poprali?” škrabal se policista zmateně na čele a služební čepici si postrčil dál do týla.
“No jak tady Václav vykřikoval, že kde bychom jako všichni bez elektrikářů byli, mě vás to tak dopálilo! A přitom uznejte, kdo tu teď stojí s vyraženým zubem v ruce? Kdepak, dobrá hospoda se už dnes bez zubaře neobejde, nemám pravdu, pane strážníku?” mudroval dentista Karel a hledal v příslušníkově tváři alespoň drobný náznak souhlasu. Marně. Než se zmohl na odpověď, elektrikář Václav si vzal slovo:
“Jasně, ty vrtáku, a svítil bys tu čím? Lucernama, ne? Tak koukneš se mi na tu hubu, Kadle?
“Nemůžu, pil jsem. Ale ukaž, to nebude tak zlý. Už se ti to zatahuje. Pane strážníku, zavolejte rychle tu rychlou, ať se mu na tu ránu podívají,” přimlouval se zubař za svého soka.
“A dost! Jsem z vás jelen! Záchranka už jede. Já vás tedy pro tentokrát oba napomínám a ať se mi to neopakuje. Jste ochotni uhradit škodu na majetku, která vznikla tady panu hostinskému?” ptal se strážník znaveně.
“No ano, jistě, samozřejmě, jakpak by ne,” odpověděli Václav s Karlem přes sebe, jako by se snad předháněli, “vždyť my už se nějak dohodneme, ne?”
“Výborně, tím věc uzavírám. Souhlasíte, pane hostinský?”
“Ale jo, pane strážmistr. Víte, oni se mi tady takhle čas od času chytnou, pohádají se, kdo že je jako víc, pak si jich pár vlepí, a nakonec si smírně padnou do náručí, až nám všem slzy tečou. A příště zas dokola. Divné povahy. Inu, jsou takoví mezi námi, nemám pravdu? A víte co, dám rundu dokola, že jsou ty Vánoce, ať to spláchnem! Dáte si taky?”
Policista zklamaně svraštil obočí, že je ve službě a že nemůže milé pozvání přijmout, a tak do sebe malou becherovku pan hostinský obrátil jen s Karlem a Václavem, který měl co dělat, aby přemohl pálivou bolest, jak mu likér zalil díru v dásni.
Když si pak ty dva převzali zdravotníci, co s houkačkou dorazili skoro až do výčepu, naklonil se ještě hostinský spiklenecky k strážníkovi, který už se měl k odchodu a pošeptal mu: “Stejně, kde by ostatní byli bez nás dvou. Hospody i pořádek musí být, nemám pravdu? Nejde bez nich být. Pravda, jeden druhého trochu potlačujou, ale na druhou stranu se zas potřebujou. Aby byla jakás takás rovnováha. No není to tak na světě?”
Strážník zdvořile pokýval hlavou, aniž by se na tím vším mudrováním hlouběji zamýšlel, a vyšel na chladivý čerstvý vzduch. To víš že jo, pomyslel si. Samozřejmě, musíš chválit své živobytí a všichni ti opilci, pobudové a násilníci se aspoň slézají sem k tobě, jak komáři k lampě, a neškodí jinde. Ale kolik klidu, míru a svornosti by v zemi bylo bez takových náleven, putyk a knajp, které spořádané občany jen k samým nepravostem svádějí! Dnešní večer je toho příkladem a něco mi říká, že není poslední. Kdoví jak by to vypadalo bez strážců veřejného pořádku! Hrůza pomyslet! Kdepak, panáčku, my dva spolu na jedné vlně nejedeme.
A spokojen sám se sebou a svou rolí v tomhle představení nasedl do policejního vozu a vyrazil strážit veřejný klid, mír a svornost. Jen si jeď, frajírku! brumlal si pod vousy hostinský, zatímco oknem pozoroval, jak mizí v zatáčce. Po službě, a já bych s tebou za nic neměnil, svlíkneš nažehlenou uniformu a přijdeš na jedno. Však tě znám! Znám takové namyšlence jako jsi ty. Nedělám hostinského od včerejška. Nakonec všichni přijdete ke mně a ta vaše namyšlená důležitost se rozpustí v pivu a promění se v lítostivé slzy a sebepohrdání. Anebo ne a pak se o ten přelud kdovíjakého významu a nepostradatelnosti rvete jak prve Karel s Václavem. A já jako dobrý hospodský vás všechny přijmou pod tou mou střechou, polituju, a i to rozhřešení čas od času dám. Dnes totiž jít do hospody, to je jako za dávných časů navštívit kostel. Bez zpovědi se nedalo žít! A bez kněze zpověď nefunguje. Kdepak, vy chytráci, nad hospodského není! Kde jen byste beze mě byli!
“Ti to tady zřídili. Na stole rozbité sklo, pivo i víno rozlité po podlaze, židle nadranc! Holky, vezměte koště a hadr a dejte to tady do pucu, jo? Já musím narážet! No ne, chlapi? Koukám, že vám z tý srandy vyschlo! Minutku, hned to bude!” zavelel hostinský po generálsku a zároveň se několika málo slovy obratně postaral, aby mu zbylí hosté předčasně neopustili lokál.
“Jasně, pane šéf, jdeme na to! Tak pojď, Jarko, vezmi smeták, já to pak setřu,” dala se servírka Jana do díla. Zřejmě byla na podobné situace zvyklá. Pracovala proto rychle, účinně a vcelku bez zbytečných řečí. Ostatně, stejně jako servírka Jarka.
“Podívej se, to sklo se rozletělo až támhle. Nebojte, pane, já vás nepodmetu. Tak to vidíš, Jančo, na nás zbyde zas jen ten nepořádek. Ale ať jen se vydováděj. Taky toho mají až nad hlavu. A já budu potřebovat mrknout v koupelně na zásuvky, asi špatnej kontakt, nebo co. A tady v okolí nenajdeš lepšího elektrikáře, než je Václav. Koukej, to skleněný ucho je až pod radiátorem!”
“No dali si zas pěkně, Jarko. Ale jinak máš pravdu. A já už tu osmičku budu potřebovat vyndat. On Karel strašně nerad trhá. Dělá, co může, jen aby ten zub zachránil, i když je třeba děravej skrz naskrz. Ale posledně už říkal, že prý zázraky neumí. Jinak ale na něj nedám dopustit! Zubař k pohledání!”
Jarka trosky večerní zábavy smetla na lopatku a souhlasně přikyvovala: “Přesně tak! Jen ať se vyřádí, ale zítra ráno, ať koukaj být na značkách. Svoji práci totiž umí skvěle. A že si jeden před druhým tahá triko? Co je nám po tom, ne? Třeba jsou právě kvůli tomu ve svým oboru takoví kádři. Že jsou na to, co umí, tak hrdí. Kdoví?”
“Máš pravdu, jen by si taky pánové mohli občas uvědomit, že za dveřmi ordinace a za zdí dílny je taky nějaký svět. Ne jenom ten jejich flíček na Slunci,” zafilozofovala si Jana na okraj a když odnesla trosky několika židlí, už se oháněla namočeným mopem.
Pak pokračovala: “A ti policisté to taky vyřídili poctivě, ne? Přece kvůli tomu nebudou dělat kdoví co! Ale je dobře, že se občas ukážou. Někdy se pravda trochu zbytečně v těch svých parádních uniformách naparujou, ale aspoň se chlapi na chvíli zas umravní. Řeknu ti, já bych policajta dělat nechtěla ani za milion! Klobouk dolů před nimi!”
“No a šéf to taky pěkně spláchnul,” pokračovala Jarka ve chvále, zatímco uklízela smeták a lopatku, “každému panáka a je to! A příště přijdou zas. Přece se nebudou hádat pro takové hlouposti, jako že kdo je na světě víc! No to víš, chlapi! Ti se pohádaj pro kdejakou maličkost. Hele, támhle jsi to ještě nesetřela, budou se nám tam lidi lepit. No, to je ono! Šikovná! A podlahu mají, že by z ní mohli obědvat! Tak ukliď ten kýbl s mopem, Jančo a jdem roznášet. Šéf už to má natočený!”
Obě servírky se zkušeně chopily bezpočtu půllitrů, přivítaly nové hosty, co se právě objevili ve dveřích, a na tu drobnou elektrikářskodentistickou epizodu v tom mumraji v mžiku zapomněly. Ostatně, věděly, že nebyla poslední.
A představte si, že je ani nenapadlo se jako jiní do nebe vychvalovat, kde by štamgasti bez jejich šikovnosti a pracovitosti byli. Třeba:
‘Servírka, to je základ každé dobré hospody! Nad ní není! Té nebýt, tak se nikdo ani malého piva nedočká!’
Kdepak! Ani náznak takových tlachů. A to stihly podlahu perfektně uklidit, a ještě hosty tak svižně obsloužit, že ani jediného nenapadlo si stěžovat. Všechna čest! Hlavou jim pravda proletělo, že pan šéf mohl aspoň drobné slovíčko chvály utrousit, ale co! Jedna na druhou uznale mrkla a to stačilo. Taková skromná, krátká a ryze soukromá poklona vydá za kilometry okázalých projevů falešného uznání. A proč by se nakonec nepochválily? Vždyť si to koneckonců zasloužily.
Myslet si totiž o sobě tak akorát a nezapomínat si tak akorát myslet i o druhých, to vskutku není jen tak!