Vy dva a já ;-)

V Mladé Boleslavi 10.12.2025

Dobrý den pane Lekeši a "kolego"!

Předem mého listu si dovolím  Vám oběma popřát klidný advent a pod stromeček hlavně zdraví, životní spokojenost, milé lidi ve Vašem okolí a v neposlední řadě i lásku, v kterékoli z jejích mnoha pozemských podob. (Doufám, že rozluštíte můj škrabopis,ale tento rukopis je na rozdíl od tištěného dokumentu skutečně od srdce.)

Vlastně je naprosto neuvěřitelné , že už je to téměř dlouhých 21 let, kdy jsem se z úst pana ředitele Karla Miličky dozvěděla, že: "Jsem lesba, co spí se svým třídním.“.

Celý svůj život jsem heterosexuálně orientovaná a dokonce jsem si ani neprošla obdobím, že bych se učila líbání s kamarádkou.

Ve skutečnosti jsem se už v MŠ kamarádila s kluky, hrála si s autíčky a lezla po stromech. V tu samou dobu jsem se na chalupě ve vesničce Chudolazy naučila pod tátovým dozorem řezat a sekat dřevo. Mamka mě naučila zatápět v litinových kamnech, na kterých jsme ohřívali vodu i vařili. Část dětství strávená v roubence starší 200 let od postavení, ve které sice tehdy už byla zavedena elektřina, ale pro pitnou vodu jsme až do léta 1991 jezdili s 50 litrovou bandaskou v kolečku k obecní pumpě, byla fajn. Děda Ksandr Zbyněk mě bral do lesa, nejen na houby, ale i prolézat betonové bunkry z 2. sv. války už v mých 5 letech (rok 1990), prolézali jsme i pískovcové jeskyně a chodili na Čertovy hlavy, když byly ještě ponořeny do hlubokého lesního porostu a ne tak zprofanované jako dnes. Od tohoto dědečka jsem místo pohádek na dobrou noc vyžadovala vyprávění o tom, jak byl během 2. sv. v. tzv. totálně nasazen, kopal tunel a největší lahůdkou pro něj byl český chléb, který během dlouhého času na cestě z Berouna zplesnivěl, poslala mu ho jeho maminka. Tato má prababička měla 3 sestry a ty všechny byly učitelky. Však dědeček také celý svůj profesní život zasvětil výuce. Chemie na VŠCHT v Praze, kde nejprve sám vystudoval a už z ní nikdy neodešel, však u něj zkoušku skládala i pí Johnová Anna. Díky němu jsem se začala zajímat a postupně si i zamilovala historii a architekturu. Milovala jsem i čas, kdy se mně věnoval, když jsem v 6 letech přijela sama z Kladna do Dejvic k hotelu Diplomat (tenkrát tam byla konečná všech autobusů na trase Kladno – Praha), kde na mě už čekal, pak jsme společně šli k tzv. Gráciím, což byly 3 ženy, které měly společnou pracovnu až v posledním patře pod střechou a ve výklencích za jejich okny každoročně hnízdily rorýsové obecní a dali se tak báječně a nerušené pozorovat během celé fáze od snesení 2-3 vajec až po vylíhnutí mláďata jejich růst. Jedinou nevýhodou cesty ke gráciím byla ta, že se muselo projít oddělením smrduté petrochemie, ale čaj, bonbon, sušenka nebo kousek čokolády a hlavně rorýsové za to stáli.

Prarodiče Ksandrovi bydleli na Letné v Ovenecké ulici, takže jsem s dědou chodila na procházky do Stromovky, ZOO, planetária. Národního technického muzea (kde je už xy let ředitelem můj strýc Karel Ksandr), letenskou pláň, Pražský Hrad okolo Letohrádku královny Anny (Belveder) a i jinam. Však je Praha mým rodným městem, přestože tam nebydlím a v současnosti už nemám ani důvod tam jezdit, ale to Vy oba velmi dobře víte, však jsme do Prahy jeli už jako 2.KS v roce 2007.

Moc dobře jsem věděla, proč jsem musela bydlet u svých prarodičů, nebo se při rozdávání divadelních lístků na Višňový sad přihlásit o ten jediný lichý, přestože jsem tušila, že by pana Ivana Semelu zřejmě potěšilo, kdybych bývala byla seděla vedle něj. Další společný divadelní zážitek se váže už k tomu v Luhačovicích, kdy pan Semela seděl jako “hlídací pes“ v předsálí, což vím jen díky tomu, že jsem si musela odskočit. Pamatuji si i na pomoc při stěhování knihovny ve Zlíně a jízdu autem.

Nejpodstatnějším však byl, ale první předlouhý rozhovor na lavičce ve škole, když jsem odešla z hodiny techniky administrativy (takto honosně se nazývalo psaní 10 prsty na počítači). Nebyla moje vina, že jsem 2. týden školního roku měla angínu, a chyběla jsem, jenže v technice administrativy jsem měla skluz a navíc jsem se dívala na klávesnici a používala prsty jinak, než to předepisoval program, takže mě paní Seková strašila tím, že výhledově použije nějaký kus krabice, abych na klávesnici neviděla. Se svou diagnózou a předchozími špatnými zkušenostmi jsem podlehla strachu a v panice opustila učebnu a zdrceně se posadila na nejzastrčenější lavičku, sundala si brýle a bezmocně se rozplakala. Jelikož ve školním řádu byla i věta, že během vyučovací hodiny nesmí být student mimo učebnu, tak vyučující nezbývalo nic jiného než vyhledat mého třídního učitele, který shodou okolností měl 2 volné vyučovací hodiny (přesně ty, kdy my měli onu techniku administrativy a já odešla cca v polovině té první), a tak se přišel posadit na onu lavičku těsně vedle mě. Od jednoduché otázky: „Co se stalo?“ jsme se pozvolna krkolomně dostali k diagnóze, ale i šikaně v Mladé Boleslavi a mé neschopnosti 4 roky studovat, k tomu že Luhačovice jsou moje poslední šance. Byla jsem i vděčnou posluchačkou toho, že ani pan Semela to neměl v životě vždy snadné. Ze zbytku vyučování toho dne jsem byla uvolněna. V pondělí jsem zašla k MUDr. Jiřímu Markovi a nechala si napsat zdravotní posudek kvůli tak stupidnímu předmětu jako je technika administrativy, ze které jsem tedy měla díky němu 2, což byl paradox vzhledem k tomu, že z těžších předmětů jsem měla i bez úsilí a námahy 1.

Nejvtipnější zkoušení z dějepisu bylo to, když jsem měla naprosté okno na slovo VYSVĚCEN.

Ale vůbec nejsilnější vzpomínka, ve které figurujete oba dva, je ta, kdy jsme se já a pí Semela jednoho červnového dopoledne bavili o čemsi ve Vašem společném kabinetu a stáli jsme velmi blízko sebe (já logicky zády ke dveřím), vy jste otevřel dveře, řekl jen:“No, ty vole.“, a velice prudce a hlasitě je zase zavřel, aniž jste se snažil projít ke svému stolu pod oknem. Mohl jste si možná myslet, že v ten okamžik dochází k nějakému neodpustitelného hříchu, ale tak to věru nebylo. (Dodnes mám fantazii, jen seznam zážitků už více než z poloviny proškrtaný.) Vzpomínky zůstanou.

S úctou a přáním poklidného adventu, pod stromeček zdraví (vím, jak těžký bez něj život umí být), štěstí, spokojenost v pracovním i osobním životě a v neposlední řadě i lásku se loučím.