Laubeho vila

Každý den jsem kolem té ruiny procházel, když jsem vodil děti do školky. Sejít schody od baráku, pak diagonálně říznout park, přetrpět tlapkání dětských gumáků v ranních kalužích, a pak už parkoviště, křižovatka a budova školky. Ale zpoza stromů na mě vždy vykoukla temná silueta Laubeho vily. Čert ví, kolik let už to tady pustlo, klasické schéma prostě. Majitel kdesi v prdeli v zahraničí, město s tím nic nemůže dělat. A tak se slepými rozbitými okny akorát proháněl vítr a občas děcka, když je to už v parku nudilo a chtěli zažít nějaké vzrůšo.

Dnes se ale něco změnilo. Když jsem zase tahal Kláru za jednu a Báru za druhou ruku, letmo jsem čeknul Laubovku. A na střeše se třepotal nějaký červený prapor. Počkat, ne červený, černo-červený. Ty vole, anarchistická vlajka? Tady? Na Slezské?

„Tati, tam jde pes! On mě kousne!“ vytrhla mě z myšlenek Klára a škubla mnou mimo chodník, takže jsem s oběma dětmi zaplul do mokrého podrostu, abychom se vyhnuli decentní ženě se štíhlou dogou. Žena se rozpačitě pousmála a dál fixovala dlaždice chodníku.

(…)

Když jsem šel pro děti odpoledne, měl jsem čas zpomalit. Vlajka nebyla to jediné, co natrhlo dlouhodobou rutinu opuštěnosti. V budově byli nějací lidi. A kdosi tahal po zahradě prkna, kotouč drátů, bylo slyšet tlučení a vrtání. Žluté podzimní listí zakrývalo výhled, ale vyvrácená kovová branka nebránila návštěvě. Vzpomněl jsem si na rok 2001 a pak i 2003. Končící Ladronku vystřídala v sedle Milada a politický squatting pokračoval dál. To bylo akcí, strkanic, šarvátek s chlupatejma. Měli jsme pořád místa, z nichž se dal organizovat odpor. Dávné symboly ve mně vyvolávaly emoce.

Nakoukl jsem do zarostlé zahrady Laubovky. Kluk v černém a kapucí přes hlavu rozpřáhl ruce s rýčem a pohleděl tázavě. Pak pokračoval v práci. Pousmál jsem se a dál před sebou valil děcka do školky. Super, paráda. Alternativní kultura nezmizela, jede se dál. Konečně impuls přestat sedět na prdeli a opět přiložit ruku k dílu. Svět se fašizuje a já? Přepínám programy na Netflixu?

Když jsem si šel večer do Billy koupit chleba, mlíko a pár lahváčů, okolí vily bylo oblepené plakáty. Pár jich bylo na kontejnerech, něco na plotě vily, asi tři byly plesknuty přes ksicht Fialy a Babiše na plakátovacích plochách. Dobře vy!

„Bydlení je právo! Žádnou válku, kromě třídní války,“ hlásal plakát velkými písmeny, zatímco v pozadí vizuálu dominoval obrys Laubovky. Sevřená pěst nemohla chybět. Následoval odkaz na mail a webovky nového kolektivu, který zřejmě s touhle iniciativou přišel. Masivní letáková kampaň je pořád v kurzu i dneska? Zamyslel jsem se nad tím, koho asi chtějí oslovit; běžné lidi ze sídliště asi ne. Ten slogan pro ně bude naprosto nesrozumitelný a rozhodně si ho nespojí s tím, že Laubeho vilu někdo patrně obydlel. Ale kdyby se to přepsalo jinými slovy, v zásadě by to dávalo smysl.

Druhý den už se z prostor zahrady linula dunivá techno hudba. No do prdele, to nemůžou do kazeťáku šoupnout alespoň Visací Zámek?

„Kámo, vole, super! Tričko Edelweiss Piraten! Antifa! Jo,“ zastavil mě dredatý týpek, když jsem šel pro děti do školky a on viděl nápis na mém sepraném, dvacet let nošeném hadru. „Mám od nich všechny cédéčka! Stav se dneska večer! Smotnem brčko. Bude tady koncert a promítání!“

„No tak jo, super!“

„Jakože jo?“

„Jo, přijdu. Rád!“

Týpek odhalil mezery mezi zuby a začal mě objímat. Dotek jeho ušmudlaného svetru o mou koženou bundu byl jako závan něčeho dávného, téměř zapomenutého. Nesměle jsem objetí opětoval. Vzduchem zavanul puch kouře, nasládlého alkoholu a kontejneru na smíšený odpad.

„Smažky zkurvený,“ upustil plešatý tlustý chlap, který zrovna nasedal do auta zaparkovaného poblíž.

„Drž hubu, fašisto,“ vrátil mu to dredatý a zapadl do dunění techna na zahradě Laubeho vily.

Večer jsem však nedorazil. Exmanželka měla online meeting až do večera, takže jsem předával děti až kolem osmé. Byl jsem vyplivnutý, potřeboval jsem se vyvalit na gauč, dát si pivo, nepřemýšlet. Zregenerovat se na další den. Koncert, případně ještě soustředit se na politický dokument a nedejbože o něm poté diskutovat, to už by bylo nad mé síly.

Před spaním jsem pootevřel okno ložnice. Zpoza černých korun stromů cosi dunělo, ozývaly se hlasy, výkřiky, něco vřelo a probublávalo. Hm, dobře vy, pousmál jsem se.

Další den rutina. Vedu Báru a Kláru ze školky. Na chodníku před Laubovkou se povalují střepy z lahváčů. Okolo špačky, kusy plakátů. Vila je zticha, po včerejšku odpočívá.

„Ne, Báro, ne. Nesahej na to sklo. To je ostré!“ pokáral malou, která by jinak okamžitě pozoruhodné zelené sklíčko zkoumala ústy. Jen co střep cinkne o chodník, vyřítí se z pootevřené branky Laubeho vily nevelký zablešený vlčák. Ručičky dětí mi obou stran ustrašeně stiskly dlaň.

„To je v pořádku, děcka, pojďme, jdeme domů,“ táhl jsem drobotinu směrem k domu. Pes však skočil po Kláře, která dopadla na zem. Kousanec do obličeje. A další. Nakopl jsem psal do hlavy, a pak do hrudníku. Zvíře odletělo a následovalo kroužení okolo dětí.

„Zpátky, fofrem,“ ozval se ze zahrady hvizd, načež kříženec opsal další oblouk a zmizel v zahradě. Šokovaně jsem jse sklonil ke řvoucí Kláře. Na obličeji měla otisk zubů, krev kapala na chodník. Bára se hystericky rozeřvala také. Rychle otřít kapesníkem, uf, není to hluboké. Volám v panice sanitku, nevím, jak  je to vážné. Další dění jako kdyby bylo v mlze. Lékař. Chlap v oranžovém. Ptá se, kýve hlavou. Další ošetřuje dceru. Tři stehy, to jste měl štěstí. A Laubovka mlčí. Jakoby se jí to netýkalo.

Druhý den jsem bez dětí, takže vyrazím směrem k vile. Takhle to nejde, své psy si musí hlídat, je to jejich zodpovědnost, kurva.

„Ahoj, potřeboval bych něco pořešit, pánové,“ řekl jsem po vstupu do malého vestibulu, který byl zevnitř olepen devadesátkovými plakáty. Na dřevěných bedničkách seděli tři týpci a kouřili balená cíga. Zvedli hlavu a pak ji zase svěsili.

„Váš pes mi tady pokousal dítě.“

„My nemáme psa.“

„No vy možná ne, ale někdo z vašeho kolektivu asi ano. Německý ovčák.“

„Vlčák? Tak to bude čokl od Krtka. Ten ale není členem kolektivu.“

„Aha.“

Vtom skrze rezavou branku proběhlo zablešené zvíře a během pár sekund mě povalilo na zem.

„Hej, Broky, nech pána, fuj!“ zařval za ním asi padesátiletý tlustý chlap. Tlusté brýle, skla jak popelníky. Na flekaté pleši zbytky vlasů. Černá mikina Exploited. Pes se mě snažil olíznout, ale pak vyběhl schody a zmizel neznámo kam.

„Pičo, nějaký nácek na nádru do mě jebal, tak jsem rozjebal o chodník lahváč a říkám mu poď vole. A on úplně strnul, posluchej, úplně strnul, a…“

„To je tvůj pes? Včera pokousal mé dítě.“

„Co mě přerušuješ, kundo? No… tak ten nácek začal vole ustupovat…“

„Říkám, že ten pes mi napadl dítě! Nebyl uvázaný!“ zvýšil jsem hlas. To si dělá prdel, ignorant?

„Co tu řveš, vole? Hej, co je to za týpka? Vyhoďte ho, není to ňáký fízl?“

„Klid, klid,“ řekl jeden ze sedících na bedně, který zrovna dokouřil balené cígo. „Hele, týpku. Nech to bejt. Tady Krtek má teď docela složité období, bývá dost na nervy, tak ho moc neser, nebo mu rupne v bedně.“

„Mu rupne v bedně? A co když rupne v bedně mně? Ten šulin mi napadl dítě!“

„Já jsem napadl nějaké dítě? Zopakuj to, pičo,“ odvětil Krtek a než jsem stačil zareagovat, dopadla na mé oko pěst. Z patra přiběhl do přízemí vlčák a začal na mě vrčet. Dal jsem se na ústup. Tohle nevyřeším sám. Docouval jsem až k brance, načež se dveře Laubovy vily zuřivě zabouchly. Uvnitř zřejmě čtveřice pokračovala ve vzrušené diskusi.

Mířím k domovu, nasraný, s pocitem bezmoci. Na rohu u parkoviště stojí mladý třicátník, sáčko, košile, v ruce nějaký arch, oslovuje lidi.

„Dobrý den, pane. Podepište petici.“

Ale, jdi do háje s Tibetem nebo co to máš, říkal jsem si.

„Dostaňme tu bandu feťáků z Laubovy vily! Už máme skoro tisíc podpisů! A včera, víte co se stalo? Včera tady jejich pes dokonce napadl někomu dítě! Máte děti?“

Nohy mi přimrzly k chodníku.

„Ukažte, dejte to sem.“