VINCENTŮV OBRAZ

VINCENTŮV OBRAZ



Nový byt byl téměř prázdný a jediné, co v bílém prostoru se dřevěnou podlahou tlumilo ozvěnu, byla dva roky stará pohovka se semišovým povrchem a pár krabic s krámy, co Vincent posbíral ve svých poličkách starého domu jeho rodičů. Vincentovi bylo přes dvacet let a věnoval se podnikání na internetu, jeho máma Vincentův byznys vždy nazývala ,,koláče bez práce” a on tak rád svoji práci prezentoval na sociálních sítích. Teď si koupil vlastní byt s kuchyní a jídelnou, ložnicí, koupelnou, obývacím pokojem, ale hlavně prostornou, ale přesto útulnou pracovnou.

Když byla ložnice téměř zařízená, probíral se Vincent krabicí s nápisem ,,OBYVÁK” a kromě LED lampičky ve tvaru štěněte, které mu věnovala jeho sestra k Vánocům, protože mu štěně ke konci října zajelo auto značky Volkswagen, které řídila přiopilá ženská, co vezla dceru z plesu domů, a dvou nebo možná tří tuctů různých postaviček nebo sošek superhrdinů, které Vincent od malička miloval, byly v krabici ještě tři obrazy. Jeden ukazoval hlavu krávy na modrém pozadí pomocí abstraktního umění a zbylé dva zdůrazňovaly kopcovitou a velmi výrazně travnatou krajinu.

Na obraze, kde pastýř vede své ovce z kopce k osamocenému stromu, si Vincent všiml podpisu. Dokázal rozeznat, že je podpis načrtnutý nejspíš inkoustem nebo tuší, ale rozhodně není natisknutý. Takto to ostatně bylo i u obrazu s kraví hlavou, ale na tomto bylo také napsáno datum, údajně zhotovení originálu. Když Vincent z data vyluštil den dvacátý pátý neznámého měsíce roku 1903 anebo možná 1905 (nedalo se určit), napadlo ho, že by se s obrazem mohl zastavit do vetešnictví, jestli náhodou nemá obraz větší cenu.

Nejbližší vetešnictví v okolí se nacházelo asi sedmnáct kilometrů od Vincentova nového bytu a asi třináct kilometrů od starého domu jeho rodičů. To si Vincent rychle zjistil a docela ho to překvapilo, nikdy totiž netušil, že je něco takového v jeho okolí. Protože měl zrovna volné odpoledne, kromě toho, že se chystal jít si zacvičit do posilovny, jak to podle něho všichni ,,úspěšní” lidé dělají, tak se rozhodl zajet se tam podívat a nechat obraz prověřit.

Když podnikatel vstoupil do malého ,,obchůdku”, zaplavil ho zatuchlý smrad, a před ním se objevily ještě jedny prosklené dveře bez kliky, do kterých musel zatlačit, aby se dostal do samotné místnosti s cennými věcmi a starožitnostmi. Když kráčel směrem k pultu, kde pracovník zrovna ověřoval hodnotu jakési bronzové sošky, rozhlížel se, co všechno zajímavého vratké police schovávají. Ve chvíli, kdy vrzání dohoupávajících se dveří ustalo a postarší paní si zklamaně odnášela svou bronzovou sošku ven, Vincenta dělilo od pultu už jenom asi půldruhého metru. Po cestě ode dveří k pultu si Vincent v hlavě vymýšlel, co řekne, protože ne moc dobře věděl, jak to chodí v takovém vetešnictví. Byl to ale mladík společensky vychovaný, takže ho domlouvání s chlápkem větší postavy, co za pultem stál, naštěstí nijak neděsilo



,,Dobrý den,” pozdravil Vincent výrazným hlasem, aby si získal respekt. ,,Dobrej,” zachraptěl pracovník, ,,tak ukaž mladej!” Vincent nedokázal rozeznat, jestli chlap zněl spíš naštvaně nebo pozitivně. V dalších chlápkových větách ale už naštěstí bylo slyšet více radosti. Mladík vyhoupl obraz na dřevěný, lakovaný pult a spustil ,,tak jsem si říkal, jestli tohle náhodou není nějakej cennější originál, sotva jsem to datum vyluštil, a to ani ne celý.”. ,,Tak se na to podíváme.” odpověděl stručně chlap, z jehož hlasu bylo poznat, že je kuřák. Po chvíli prohlížení obrazu i rámu z obou stran, bylo Vincentovi řečeno, že to je s největší pravděpodobností replika, ale že mu za kvalitu může nabídnout 2 500Kč. Vincent nechtěl krajinu s pastýřem prozatím prodat, tak odešel do svého Mercedesu, kterým následně odjel do nového bytu, kam v jeho nepřítomnosti bylo nastěhováno jedno bílé a jedno tyrkysově modré křeslo a taky docela velká televize.

Z auta si s sebou odnesl plátěnou tašku se sportovním oblečením, ručníkem, láhví na pití a sáčkem proteinu, tedy čisté bílkoviny. Ve své nové, prázdné ložnici se převléknul a z koupelny si napustil láhev vody.

Vzal si své věci a vkročil na tichou chodbu paneláku. Zamknul za sebou dveře a seběhl schody do přízemí. Nastartoval Mercedes, a když vyjel na silnici, zapnul si mobil a srozumitelně a výrazně poručil: Hey Siri, open Chatgpt! Když jel po rovné silnici s klidným provozem, poslal umělé inteligenci fotografii onoho obrazu s pastýřem a pomocí hlasového nahrávání se zeptal ,,Kdo vlastní originál tohoto obrazu?”. ,,Omlouvám se, ale nepodařilo se mi dohledat záznam o vlastníku tohoto obrazu. Pokud budeš potřebovat ještě s něčím pomoci, jsem tu pro tebe,” vyloupla ze sebe umělá inteligence robotickým hlasem. ,,Děkuju,” odpověděl zamyšleně mladík.

V pánské šatně posilovny si Vincent dohledal další tři vetešnictví v blízkosti. Nejspíš se nedá se říct ,,v blízkosti”, protože nejbližší ,,prodejna” byla dvacet devět kilometrů od něj. Ta, co byla nejdál, se nacházela padesát jedna kilometrů od něj a ta prostřední čtyřicet dva kilometrů.

Z posilovny se už nevracel do nového bytu, ale do starého domu k rodičům. S rodiči měl dobrý vztah, kromě toho, že nejdříve měl jeho otec pochybnosti o jeho byznysu a tolik ho nepodporoval, ale teď už jsou naštěstí všichni spokojení a šťastní. Podnikatel oba rodiče objal a matku políbil na tvář. Rodiče ho pozvali na večeři a Vincent se ,,doma” i osprchoval, protože se chtěl pořádně umýt a svoji koupelnu ještě neměl dostatečně zařízenou.

Po noci strávené ve svém starém pokojíku opět svým Mercedesem dojel k paneláku a výtah, co smrděl potem, ho dovezl na patro bytu. Když vkročil do předsíně, ucítil vůni nově natřeného a vyvětraného obýváku. Chvíli se probíral krabicemi s různými nápisy, než na jeho zvonek zazvonili stěhováci. ,,Dobré jitro pane,” ozvalo se z malého reproduktoru u dveří. ,,Dobré,” popřál chlápkovi na oplátku Vincent. ,,Máme vaše stoly.” ,,Čtvrté patro, Vincent Plavý, otvírám!” PÍP-ozvalo se, a za chvíli už byli chlapi u dveří Vincentova bytu. Nový vlastník bytu dal těm dvěma instrukce a klíče, a sám se vydal s obrazem na alespoň půl hodiny dlouhou cestu co vetešnictví jménem JUNKIE.

V Junkie ucítil podobný smrad zatuchliny jako v prvním, o něco menším vetešnictví, které se jmenovalo NOVÁČEK. ,,Jak originální,” řekl si Vincent, při prvním spatření názvu Nováčka. Za pultem tentokrát stála paní, asi třicet let stará, na zákazníky ne zrovna milá. Probíhalo to u ní podobně jako minule, jenom mu místo 2 500Kč paní nabídla jenom 2 000Kč. Vincenta napadlo, že paní asi neměla takový cit pro kvalitu.

Jakmile dojel do dalšího vetešnictví ANTIQUETIES AND MORE, což znamená ,,starožitnosti a další”, dostal hlad, a tak si ve vedlejším stánku objednal rámen. Nasycený, s obrazem v ruce vstoupil do třetího podniku. Smrdělo to tam stejně jako v těch předchozích, ale za pultem stála mladá paní, asi jeho věku. ,,Dobrý den, jak vám mohu posloužit?” začala. ,,Já mám tady obraz,” pokračoval Vincent. ,,Tak ukažte,” řekla se spokojeným úsměvem pracovnice. ,,No, to bohužel vypadá na nějakou repliku, ale originál by byl opravdu cennější.” Vincent si povzdychl. ,,Už potřetí. No nic, po čtvrté už to zkoušet nebudu,” přiznal. Mladá paní mu nabídla 2 300Kč, což Vincent samozřejmě odmítnul. ,,Klidně se ještě stavte,” dodala trochu zamilovaně. Mladému podnikateli se slečna zrovna nezamlouvala, ale nechtěl být nepříjemný, tak mile odpověděl ,,Já bydlím přes čtyřicet kilometrů odtud, ale kdybych něco potřeboval, stavím se, děkuji.” Už si navzájem prohodili jenom ,,nashledanou”, a Vincent odešel.

Rozhodl se obraz prodat v prvním podniku, který navštívil, protože mu tam nabídli největší částku. Nebyl zklamaný protože nevlastnil originál obrazu, stejně to chtěl jenom zkusit, ale byl docela naštvaný, že do dalších dvou podniků jel zbytečně. Za 1500Kč si potom koupil jiný obraz, který se více hodil do plánovaného stylu jeho obývacího pokoje.

...

Asi o měsíc později, kdy Vincent dokončoval dekorování bytu, pověsil ,,nový” obraz nad pohovku, jenže se mu zdálo, že tam něco nesedí. V době zařizování pokojů se hodně věcí změnilo a obraz se tam zkrátka nehodil. Když Vincent přemýšlel, čím by se prostor na bíle zdi mohl vyplnit, jediná věc mu přišla rozumná. Starý obraz s pastýřem. Nasedl do svého spolehlivého automobilu a nastavil si navigaci do vetešnictví Nováček.

Dnes stál za pultem chlapík menší postavy s knírem, který si podle Vincentova popisu zjistil, jestli obraz už prodali anebo ne. Prodali. Vincent zklamaně vydechl. ,,Tak já se alespoň podívam jestli tady nemáte něco podobnýho,” oznámil. Chlapík ho ale ještě zarazil a řekl ,,Ten mladej co si to koupil, nám tady nechal svůj e-mail. Nevím proč, zrovna tu byl kolega, ale jestli chcete, tak vám ho dám.” Vincent si ho s nadějí napsal do mobilu, poděkoval a odešel.

Jakmile si sednul do auta, nechal si záležet na psaní mailu na adresu kupce obrazu. Napsal tam, že by měl zájem o svůj obraz a jestli by ho nemohl náhodou vykoupit zpět, samozřejmě velmi slušně. Za pár hodin se mu mail vrátil se zprávou, že by to šlo, kdyby se Vincentovi podařilo sehnat ve vetešnictví zase jeho obraz a s přiloženým telefonním číslem odesílatele. Vincent byl odpovědí překvapen a bez delšího přemýšlení číslo vytočil. ,,Zdravím, Vincent Plavý. Volám kvůli obrazu,” začal. ,,Dobré dopoledne, tady pan Valich.” Ti dva si docela rozuměli, Eda Valich dělal počítačovou grafiku a byl skoro o dva roky starší než Vincent. Ten si sehnal fotografii Edova obrazu. Když zjistili, že obraz, původně Edův, je ten, který si Vincent koupil, zasmáli se a rovnou si na další den domluvili posezení u Edy doma, kde si navzájem obrazy odkoupí a dají si kávu.

Jakmile Edova přítelkyně zaslechla zvonek, začala chystat kávu ze staršího, ale kvalitního kávovaru. Eda šel Vincentovi otevřít a ten už vcházel na terasu za vůně čerstvě přopravené kávy. Edův dům byl hezky zařízený a terasa na nebyla jinak. Venku svítilo slunce a bylo počasí ,,na mikinu”. Po chvíli povídaní a upíjení kávy si vyměnili obrazy. Vincent se s Edou spřátelil natolik, že si vyměnili sociální sítě, aby se mohli domlouvat další setkání.

Tohle ,,dobrodružství” sice Mladému podnikateli vzalo hodně času a nafty, ale také mu přineslo výborné přátelství, které se nejspíš jen tak nerozpadne.