Štěstíčko

Shrbený jak zvoník od Matky Boží jsem táhl své unavené nohy k testovacímu centru naší univerzity, kde měla brzo ráno probíhat zkouška z předmětu Ekologie.
Chodil jsem vždycky dřív, abych si uspořádal myšlenky. Zmrzlými dlaněmi jsem poklepal po předních kapsách bundy a ucítil svého největšího pomocníka. Modrá krabička cigaret. Otevřel jsem ji a ze dna na mě hleděl bílý komínek, obrácený tak, abych nejdřív viděl tabákovou čepičku.
Filtr jsem si vložil do popraskaných rtů a zmuchlanou krabičku hodil do přetékajícího koše. Zapalovač se mnou nejdřív nechtěl spolupracovat, ale po chvilce mnutí v dlaních vzplanul. První šluk. Hnusnej, jako vždycky, ale slast a útěcha, kterou přinášel, kompenzovala tu hořkost.
Rozhlédl jsem se po okolí a zjistil jsem, že tu stojím sám. V hustém oblaku dýmu se mi před zrakem zformoval obrázek včerejšího večera.

Učil jsem se ve „Spřízněné duši“. Byl to bar, kde jsem nemusel zvedat zadek od učení, abych si mohl dát cigáro. Seděl jsem tu už od otvíračky a za tu dobu jsem vykouřil zbytek svých žvár. Musel jsem tedy na výpravu do úzké uličky mezi barem a kuřárnou, kde stál automat na cigára. V peněžence jsem měl jen bankovky. Odlepil jsem se od lavice a připravoval se na kárání, které přicházelo pokaždé, když jsem něco potřeboval od vrchní. S prázdným půllitrem jsem si stoupl do fronty a čekal, až na mě přijde řada. Skřípání dveří oznámilo příchod dalšího hosta.
Na schodech byly slyšet vysoké dívčí hlasy, které se přibližovaly k hnědému závěsu. „Tak co to bude, mladej?“ vytrhla mě z poslechu. Položil jsem před ni sklenici: „Jednu jedenáctku a dva panáky zelený… A můžete mi rozměnit peníze do automatu?“ Pohrdavě se na mě podívala. „Mám snad na čele napsáno Směnárna?!“ Položila přede mě čistou orosenou sklenici a dva malé zelené trpaslíky. „To si nezvykej, nebudu mít pak na vrácení!“
Zavrtěla hlavou, ale rukama chrastila v přihrádce na drobné. Vrácené peníze jsem si hned schoval do kapsy. Druhou rukou jsem zvednul trpajzlika a poslal ho tam. Silná peprmintová chuť se mi rozlila po jazyku a s hřejivým pocitem si razila cestu krkem do žaludku. Popadl jsem ucho půllitru a do druhé ruky sevřel zbylého trpajzlika, abych uvolnil místo u výčepu. Závěs se odhrnul a dívky, které ještě před chvilkou kecaly na schodech, mi najednou blokovaly cestu. „Promiňte, ale můžete mi uhnout?“ oslovil jsem je.
Dívka, která ke mně stála zády, se rychle otočila a nechtěně mi vrazila do ruky, ve které jsem svíral panáka. Lepivá tekutina se mi vylila na hřbet ruky a pomalu kapala na podlahu. „Ježiš! Promiň, nevěděla jsem, že stojíš za mnou,“ začala se mi omlouvat. „To je dobrý,“ pokrčil jsem ruku, abych olízl zbytek rozlitého panáku. Pohlédl jsem na účastnici téhle nehody. Rukou si zastrkávala hnědé vlasy za ucho. Nechtěl jsem celou situaci dělat ještě trapnější, a tak jsem ji jen sprostě obešel a nechal ji za sebou.
Udělal jsem malou mezizastávku u automatu. Půllitr a zbytek smutnýho panáka jsem na něj odložil a vybíral si cigára. V tmavé chodbě na mě zářily různé značky, ale pro mě tu byla jen jedna. Hrbáči byli moje značka, ale zrovna u těch mých svítila červená. Musel jsem vybírat asi dlouho, protože hnědovlasá slečna a její kamarádka mě dohnaly. Vykračovaly si to stejným směrem, kde jsem měl svůj cíl i já.
V ruce nesly třetinky, ve kterých plavalo kolečko citrónu. Zmizely za bílými dveřmi, na kterých stálo „Vstup pouze pro zaměstnance“. Byla to kamufláž před fízly, aby tam nechodili. Ve skutečnosti se tam schovávala kuřárna. Podíval jsem se zpátky na zářivá tlačítka a povzdechl jsem si. Drbal jsem se na hlavě a slyšel, jak někdo otevřel dveře a skoro neslyšnými kroky se blížil. Víc než to, kdo odchází, jsem přemýšlel, co budu sakra kouřit. Naházel jsem do škvírky na drobáky všechny svoje peníze a už jsem natahoval prst k černě zbarvenému tlačítku, když v tom mě předběhl hubenější prst. Prst s fialově nalakovaným nehtem zmáčknul modré tlačítko o pár políček dál. „Věř mi, že tamty bys kouřit nechtěl. Teď jsme si kvit.“
Následoval jsem vůni těžkého parfému. „Děkuju a promiň za ten trapas tam vepředu.“ Nic neřekla a jen vplula na záchodky. Vybral jsem cigára, vzal svoje pití a odešel do kuřárny.
Ze samého čumění do sešitu mě začalo bolet za krkem, protáhl jsem se a zadíval se na modrou krabičku. Je čas si udělat pauzu. Vytáhnul jsem tuhle neznámou cigaretu a zapálil ji. Byla lehká a vůbec se mi z ní netočila hlava. „Taková babská cigareta,“ řekl jsem si v duchu. Porozhlédl jsem se po místnosti a zaposlouchal se do konverzací. V čele obrovského stolu seděl Máťa. Byl to kluk, který se mnou chodil do školy, ale nikdy jsme se moc nebavili. Neměl jsem ho rád, protože si vždycky sedal do čela stolu, a i když bylo plno, tak vyhodil lidi, kteří mu seděli na místě. Byl to zkrátka jeho flek. Další důvod, proč jsem ho neměl rád, byl, že pokaždé vytáhnul reprák a začal pouštět techno mixy, které sám udělal. Dnes se asi spokojil s výběrem hudby v rádiu. Povídal si s druhým plešatým technařem, kterého jsem tu často vídal.
Dívky, které se sem přišly bavit, seděly na kraji stolu a povídaly si o tom, jak jim to zkouškové dává zabrat, a především o předmětu u jakési doktorky Muchové. Dívka, která mě pronásledovala celý večer, si zrovna chtěla zapálit svoje ručně smotané cígo, ale nemohla v tabatěrce najít oheň. Hrábnul jsem tedy do kapsy pro svůj a cigaretu jí připálil. „Teď mi dlužíte noc.“ To si kuřáci říkali, když jim někdo připálil. Zvedla hlavu a vyfoukla bílý obláček kouře. „To by se mi celkem hodilo, nechci se táhnout až na Zličín nočkama. Ale normálně k cizím lidem spát nechodím.“
Natáhl jsem k ní svoji medvědí pracku. „Saša.“ Usmála se a přijala ji. „Káťa.“ Přisedl jsem si blíž, abych se s ní dal do řeči. „Kdo je to ta Muchová?“ Káťa se podívala na svoji kámošku a obě se daly do hlasitého smíchu. „Ale, to je naše přednášející na Fonetiku a Fonologii. Vykládá rychle, jak kdyby jí měla odjet poslední tramvaj, nedovolí nám vyfotit si její prezentace a nakonec nám je slíbí do mailu, ale nikdy nám látku neposlala. Hrozná kráva.“
Souhlasně jsem pokýval hlavou, protože to samé dělal náš profesor na Ekologii. Normálně jsem na nudné přednášky nechodil a učil se doma, ale na tenhle zatracený předmět jsem přesně kvůli tomuhle problému docházel pravidelně. „Viděla jsem, jak tu listuješ v sešitě… Na co se připravuješ?“ Kouknul jsem na potrhaný sešit a pak zpátky na Káťu. „Ale, připravuju se na test z Ekologie.“ Záměrně jsem zamlčel, že ji píšu zítra, aby si snad to přespání nerozmyslela.
Seděli jsme tam už pěkně dlouho a já měl před sebou plný popelník. Koukal jsem po místnosti, než se můj zrak zastavil na nástěnných hodinách, které ukazovaly půl jedné ráno. „Nechci dávat ultimáta, ale jestli opravdu nechceš jet na Zličín, tak musíme vyrazit. Bydlím tady kousek, ale stejně musíme autobusem.“
Sbíral jsem propisky a snažil se odlepit sešit od lepkavého stolu, zatímco si Káťa oblékala kabát. Natahovala se pro skleničku, že ji cestou při odchodu nechá na baru, ale v tom jsem ji zastavil. Nenápadně jsme se plížili z baru ven, když v tom na nás hospodská začala něco řvát. To jsme už nemohli slyšet, protože jsme se schovali za tu hnědou celtu a zabouchli dveře.
Pomalu jsem otvíral hnědé polstrované dveře našeho bytu a přitom si dal vztyčený prst přes pusu. „Musíme potichu, ať nevzbudíme spolubydlu.“ Dívka pokynula hlavou. Poslepu jsem nahmatal spínač a v chodbě se rozsvítilo žluté světlo. Potichu jsme vlezli dovnitř a já jí nabídnul rameno, aby se mohla opřít, až si bude sundavat zateplené kozačky s podpatkem. Vedl jsem ji přes kuchyňku do svého pokoje. Musel jsem ji ale zastavit a jako první zkontrolovat stav. Bylo tu překvapivě docela čisto, a tak jsem ji pustil dovnitř.
Sbíral jsem papíry, které byly rozházené všude po stole, a Káťa se zatím procházela po pokoji. Zastavila se u mé skromné knihovničky. „Cože to vlastně studuješ?“ zeptala se. Došel jsem k ní a viděl, že v ruce drží knížku o rostlinách a dřevinách. „Myslivost.“ Zvážněla a začala listovat v knížce. „Tak schválně, jakej ty pak jsi mysliveček,“ rozevřela knihu s obrázkem. Zamžoural jsem, abych zaostřil. „To je Taraxacum officinale, jinak řečeno pampeliška.“ Otočila knížku k sobě a odkryla nápis, který předtím schovávala pod palcem, a uznale pokývala hlavou. Přistoupil jsem a knížku zavřel. „Nedáme si ještě skleničku a cigáro?“
Ušklíbla se. „Kdy že píšeš tu Ekologii?“ Už nemělo smysl lhát. „Zítra.“ Položila mi ruce na hruď a z kapsy mi vylovila krabičku. „Jedno ještě dát můžeme.“ Vytáhla dvě poslední tyčky a jednu z nich obrátila vzhůru nohama. „Štěstíčko, tu si nech až na ráno.“

„Tak jdeme na to,“ poplácal mě po zádech spolužák a vydali jsme se společně vstříc neodvratnému. Test jsem odeslal ke kontrole a během pár sekund na mě z počítače bliknul červený křížek. Neuspěl jsem. Projel jsem si v rychlosti výsledky a zjistil jsem, že mi to uteklo o jeden bod. Byla to poslední zkouška, která mě dělila od vyloučení ze školy, a já ji zvoral. Hořká chuť se mi zase navalila do pusy. Jen jsem zakroutil hlavou a odešel.
Cestou domů jsem přemítal v hlavě, co budu dělat. Jít do práce? Právě proto jsem šel na vysokou, abych si ještě prodloužil život. Nechtěl jsem chodit do práce, abych zakrnul. Zavázané kecky jsem odložil do botníku a přešel k lednici, kde jsem vytáhl flašku vodky a nalil si velkýho panáka. Kopnul jsem ho do sebe a rozešel se k posteli, kam jsem se plánoval schovat a zpytovat svědomí.
Něco tu ale nehrálo. Ve vzduchu byl cítit už tolik známý parfém a na kuchyňské lince byl vytažený balíček čaje. Káťa ho asi ve spěchu neuklidila. Otevřel jsem dveře. „Tak co, myslivečku, pořídils?“ K mému překvapení tu pořád byla! Ležela zachumlaná v dece a na sobě měla moje staré triko. Cítil jsem, jak se mi koutky rozjíždějí do úsměvu. „Ne,“ přiznal jsem, „ale myslím, že to štěstíčko si mě přece jen našlo.“