Magická čísla vedoucí k neštěstí

Seděl jsem s Violou ve „Spřízněné duši“. Dneska už to nebylo první rande. Vybrali jsme si tenhle podnik kousek od Míráku záměrně – měla tudy projíždět tramvaj číslo dvaadvacet. Ta, co spojuje Bílou Horu s Hostivaří. Nebyli jsme tu ale jen proto, abychom se opili, i když pro mě to byl hlavní bod programu. Pro Violu byl dnešek magický. Bylo 22. 2. 2022. Viola věřila na ezoteriku a numerologii. Já jsem tomu sice nerozuměl, ale dalo se to snést, když to znamenalo hezký večer. Nadšeně mi vysvětlovala, že tahle čísla jsou zázračná. Že budou oslavou naší lásky a značí nové začátky. To jsme ještě nevěděli, jaké „začátky“ nás všechny čekají o pár dní později.
Koukl jsem na telefon. „Za chvilku budeme muset vyrazit,“ řekl jsem a otočil na ni displej, aby viděla, že se blíží desátá večerní. Měli jsme v plánu – stejně jako spousta dalších bláznů – jet v čase 22:22 tramvají číslo 22. Viola se zvedla z hnědé lavice. „Dobře, ještě si odskočím,“ špitla a zmizela v chodbě k toaletám. Dopil jsem, z věšáku vzal svoji bundu i její kabát a vyšel za ní do chodby, kde jsem čekal, až se objeví. Zanedlouho už jsem jí pomáhal do kabátu a svižnými kroky nás vedl ke schodům. Ach, ten čerstvý vzduch, chyběl mi. Celý večer jsme seděli v kuřárně a tenhle chladivý proud mě úplně pohladil. Viola mi vložila dlaň do té mé a společně jsme se vydali k zastávce Náměstí Míru. „Počkej tady,“ zavelela dívka před večerkou a odešla.
Vytáhl jsem si cigáro, abych si zakouřil, než pojedeme, a koukal přes ulici na plné nástupiště lidí, nad kterým se tyčil kostel svaté Ludmily. Jeho vitráže byly ohozeny světlomety, aby se i v noci mohli turisti koukat na svaté. Pamatuju si, jak mi kamarád vyprávěl, že se tam opilý vkrádal a z kasičky bral peníze na chlast. Trochu jsem se nad tím pousmál. „Nemáš dvacku?“ vykoukla hnědovlasá hlava z večerky. „Kouknu se.“ Podal jsem jí peníze, a když zaplatila a vyšla ven, držela v ruce lahvičku Bohemky. Zadupal jsem zbytek cigarety do chodníku, chytl dívku za ruku a rozhlédl se, abychom se mohli postavit do hloučku čekajícího na to magické vozidlo.
Už z dálky byla slyšet hlasitá hudba a vřískot lidí, a tak jsem začal lokty prorážet cestu dopředu, abychom se vešli dovnitř. Viola skoro upustila lahev, kterou před chvilkou koupila, ale naštěstí ji stihla včas chytit za hrdlo. Tramvaj zastavila, dveře se rozrazily a na mě dýchl teplý závan, který pocházel z masy lidských těl. Naproti nám se obtížně draly postavy starších lidí, kteří asi na magická čísla nevěřili nebo už měli lásku jasně ukotvenou. Možná nepotřebovali nové začátky, ale přesto se jich měli také dotknout. Namačkali jsme se spolu s dalšími slavícími dovnitř. Pištivý zvuk ohlásil konec nástupu a hned za ním se krkolomně zavřely dveře. Stáli jsme na místě a i přes hlasitou hudbu jsem slyšel, jak řidič začal troubit. Skrze hustou pletenici z paží jsem škvírkou dohlédl ven. O skleněné okno se opírala široká záda. Vypadalo to, že se někdo fotil pod tabulkou s číslem. Po druhém zatroubení se už odlepil a udiveně máchal rukama ve vzduchu. Trochu jsem s sebou škubnul, když se tramvaj dala do pohybu směrem k Pavláku. Cítil jsem, jak mi na čele vyrašily kapky potu a udělalo se mi nevolno. Rozhlédl jsem se po okolí a viděl spoustu mladých párů, které se na sebe lepily a kvůli hluku se k sobě skláněly, aby si mohly něco říct. Moje drahá polovička stála vedle mě a objímala mě, aby nelítala po voze. Zelená lahev mě chladila do odkrytých zad.

Vůz sice zastavoval na každé zastávce, ale řidič už se ani neobtěžoval otevírat dveře, protože tahle plechová nudle na kolečkách už zkrátka další cestující nepobrala. Na sedačce přede mnou se mazlil punkáč se svou milou, která v ruce točila drtičkou na marihuanu. I my jsme se mazlili. „Ty jo, to je síla, co?“ pronesl jsem. „To teda je! Sice se tu cítím jak sardinka... Ale má to svoje kouzlo.“ Musel jsem uznat, že i když mi bylo hrozný vedro a potil jsem se, cítil jsem tu radost všech ostatních. „Máš pravdu.“ Někdo mi poklepal na záda a podal mi průhlednou flašku s modrou etiketou. Vodka. Usmál jsem se na mužíčka, který mi poskytl tenhle blivajz. Zhluboka jsem se nadechl a napil se. Pusa se mi zkřivila a krkem mi projela odporná štiplavá chuť. Nabídl jsem tuhle pochutinu i Viole, ale ta mě odbyla, že se prý šetří na zakoupený sekt. Otočil jsem se na sedící dvojku a dno lahve jim strčil před obličej. Zvedli pohled a chlapec s modrým čírem si ode mě převzal pochodeň. Pokynul flaškou na přípitek a dlouze se napil. Jemu se pusa nekřivila, naopak si skoro až pomlaskával. Dívka vysypala obsah drtičky do stovkového papírku a udělala z něj „ponožku“. Naplnila si černé rty stejně velkým hltem jako její polovička. „Hulíte?“ zeptal se mě anarchista. „Ale jo, to víš, že hulíme.“ „Tak to je super, chceme si s Miou dát, až bude 22:22.“ Kouknul jsem se na hodiny a zjistil, že to má být za tři minuty.
Z diskuze o tom, která punková kapela je ta nejlepší a nejvíc punková, nás vytrhlo odpočítávání. „Deset, devět, osm, sedm... tři, dva, jedna!“ Naši nově získaní známí už na čísle dva zapalovali brko. Špunt šumivého vína se rozletěl do vzduchu, odrazil se od osvětlení a po zemi kapala pěna. Celá tramvaj se začala chvět pod náporem jásajícího davu. Dívka se napila a přitáhla si mě za límec bundy k sobě, abychom si dali polibek. Malou skulinou mi vnutila doušek. Kyselé bublinky mě jako tisíce jehliček bodaly do jazyka. Trochu mě zaskočilo, a tak jsem se zakuckal. Odtáhl jsem se a otřel si zbytek vína do rukávu bundy. Chytil jsem Violin kulatý obličej do dlaní a hladil ji po tváři. Někdo mě zatahal za modré džíny, a tak jsem natáhl ruku, do které mi přistál joint. Popotáhl jsem si a do vzduchu vyfoukl hustý dým. Otočil jsem filtr směrem k jemným rtům, které se dotkly mých prstů, a vyšel z nich podobný smrdutý kouř. Srdce mi bušilo a koutky rtů se mi rozjely do širokého úsměvu. Ještě párkrát jsem políbil dívku na čelo a ona mi oplácela stejnou mincí na obnažený krk.
Punkáči se s námi rozloučili už na Pohořelci, protože měli v plánu projít se na Petřín a odtamtud dojít až na Arbesovo náměstí. Darovali jsme jim na cestu zbytek šumivého vína, abychom jim splatili dluh za brko. „Příští stanice – Drinopol,“ ozvalo se z reproduktoru. To byla naše cílová destinace, protože právě tam měla Viola pokoj na koleji. Musel jsem tedy znovu prorazit cestu ven. Vystoupili jsme a já si uvědomil, že jsem opravdu zažil něco magického. Tramvaj, která nás z oblíbeného baru doveze až domů. Pospíchali jsme, protože jsem musel na druhý den do školy na Zelený Pruh.
Nové začátky na sebe nenechaly dlouho čekat a přišly o dva dny později.
Ve čtvrtek ráno jsem seděl s babičkou v autě a na poslední chvíli se připravoval do školy. Měli jsme psát test ze strojů a zařízení, a tak jsem zběsile listoval sešitem. Z rádia se linula hudba, které jsem nevěnoval pozornost. Najednou hudbu přerušil hlasatel a nervózním hlasem povídal: „Přerušujeme vysílání kvůli mimořádné události. V Evropě začala válka. Ruská armáda v noci zahájila masivní útok na Ukrajinu. Hlášeny jsou raketové útoky na vojenské cíle i letiště po celé zemi. V Kyjevě znějí sirény. Prezident Zelenskyj vyhlásil stanné právo a vyzval občany, aby nepropadali panice. Svět je v šoku, koruna i akcie prudce padají...“
Pěkné začátky.