Louka

Kreslil už dobrou půl hodinu, ale pořád nebyl spokojen. Prostor na stránce mu připadal příliš prázdný. "Zasraná řeka," procedil mezi zuby a vzápětí dodal: "Promiň." Řeka si ho nevšímala, dál narážela v tisíciletém zápase na obrovské balvany, které zdánlivě vzdorovaly její síle, se směšnou hrdostí se tyčily nad zpěněnou hladinu, zatímco jejich ohlazené boky podávaly svědectví o jejich kapitulaci vůči času.

Maloval dál, ostře jezdil tužkou po papíru, břeh musel být pokrytý stromy a spadanými kmeny, víc, ještě víc, celý svah, stoupající od vody vzhůru, musel být jedna neprostupná hradba, divoká, jako řeka pod ním, pravěká a dravá, tam všude život vzniká a zaniká, v mlčení a lhostejnosti, co se rodí, je ihned ocejchováno ke smrti, nové zároveň hnije v rozkladu, z mrtvých vrstev stoupají páry a život je dychtivě saje a roste z hrobů, to vše chtěl mít zachycené, neboť později měli do jeho obrazů přijít lidé.

Celou tu dobu měl za zády zkamenělou vlnu ticha, stála nad ním a chránila ho před světem, plným rušivých zvuků. Mezi řekou a loukou, kde měl jednoduchý přístřešek, se táhl pás lesa, široký několik desítek metrů. Louka sama byla stranou lidského pohybu, nebyla tu žádná příjezdová cesta, nic, co by činilo pohodlným věčné puzení obyvatel měst obsadit jakékoliv dostupné kouty a přizpůsobit je svým obývákům a kuchyním.

A přesto pocítil neklid. Nejprve to bylo jakési nepoznatelné třepotání, které vířilo vzduchem a posléze se v neporušené hradbě ticha začaly objevovat praskliny; z louky přilétala slova, či spíše zlomky slov, rozbitých o stromy, mihotavé záblesky smíchu, vše velmi sporadické, ale mající vlastnosti jedu. Rovnováha mezi klidem uvnitř a vně byla prudce vychýlena. Pootočil se směrem k pásu stromů a naslouchal. Lidé byli stále hlasitější. „Je to v prdeli,“ řekl potichu stromům, řece, kamenům. Zastrčil tužku do náprsní kapsy a vydal se skrze les k louce.

„A hele!“ vyjekl chlapec a rukou ukazoval ostatním na celtu, nataženou mezi třemi stromy, rostoucími blízko sebe v téměř rovnostranném trojúhelníku. Pod celtou byla rozprostřená karimatka a vedle krosna. Přístřešek byl na kraji hustého lesa, za nímž bylo slyšet hučení řeky. Z lesa vyšel muž, asi čtyřicetiletý, neměl však v sobě onu nedobytnou tvrdost dospělých, byl štíhlý a vysoký, tmavé vlasy mu padaly do čela, tvář měl pokrytou rovnoměrným strništěm vousů, které lemovaly pěkně formované, plné rty, za nimiž probleskovala běloba souměrných zubů, připravených k úsměvu. Na sobě měl džínové kraťasy a rozepnutou, flanelovou košili s krátkými rukávy, byl bos. V ruce držel velký blok s kroužkovou vazbou. Muž klidně pozoroval blížící se skupinu mladých lidí.

„Ahoj, co tu děláš?“ oslovil jeden z hochů muže bez sebemenšího ostychu. Nemohlo mu být více než dvacet let, stejně jako ostatním. Muž rychle přehlédl příchozí, počáteční nepříjemný pocit z vyrušení zmizel, vlastně ho těšilo, že ho někdo vytrhl z mlčení. Tři chlapci a tři dívky se zastavili a prohlíželi si ho.

„Maluju,“ odpověděl muž stručně. Poklekl pod celtu a chtěl schovat blok do krosny.

„Můžu?“ Ze skupiny se oddělila dívka a přikročila k muži. Poklekla vedle něho a otočila k němu zblízka tvář. Podal jí blok a vstal. Dívka se posadila, skrčila obě nohy těsně vedle sebe a blok si položila na stehna. Pomalu otáčela stránky a soustředěně si prohlížela obrazy. Jeden z kluků napřáhl k muži dlaň: „Jinak, já jsem Mirek.“

„Tomáš,“ opětoval muž. Ostatní ze skupiny postupně přednesli svá jména a vždy přitom úsporně zdvihli ruku. Dívka vstala a podávala Tomášovi blok. „Jana. Líbí se mi, jak kreslíš.“ Tomáš pokrčil rameny: „No jo…“ Usmál se. Pak si uvědomil, že je zbytečně odtažitý. „A co sem přivádí vás?“ zeptal se.

„Vydra,“ řekl Mirek stručně. Tomáš pokýval s pochopením hlavou: „No dobrý, tady jo, tady teda jo. Budete fotit?“

„Ne ne,“ přidal se kluk, který se předtím představil jako Kamil, „máme kameru, to je lepčí!“

„Hepčí!“ udělal další, Hynek. Ostatní z party se pousmáli, naučená reakce na dlouho opakované hříčky.

„Tak my si půjdeme rozbalit někam dál, ať tě nerušíme,“ řekla Tereza a podívala se po ostatních. Skupina se dala do pohybu na druhý konec louky, vycházely z ní krátké, veselé věty, vždy následované několikahlasým smíchem. Tomáš se protáhl, cítil úlevu, že věci jsou jasné a mají obrysy, tváře, jména. Ze stromu přímo před ním vyrůstala nepříliš vysoko vodorovná větev. Vyskočil a zachytil se oběma rukama. Potom se přitáhl až po bradu, a znovu a znovu. Napočítal patnáct shybů, potom se pustil. Mimoděk se podíval za skupinou. Jana měla otočenou hlavu a dívala se na něj.

Louka byla nepříliš široká, ale o to delší. Pokrývala ji vysoká, hustá tráva, byly zde rozházeny tu víc, tu méně, vysoké, silné smrky, jejichž větve se vějířovitě rozprostíraly až téměř k zemi, luxus volného prostoru. Dva ostrůvky lidí byly od sebe odděleny několika desítkami metrů. Slunce vystoupalo na půl jedné po poledni a Tomáš se před ním schoval pod celtu. Snědl bagetu a kus sýra, od řeky si přinesl plechovku s pivem, byla vůči okolí nepřirozeně a příjemně studená. V dálce trčely barevné oblouky stanů, občas se k němu donesly nesrozumitelné slabiky, sem tam se ozvalo cinknutí či jiný zvuk, z ostrůvku lidí stoupal dým. Tomáš je bezmyšlenkovitě pozoroval, seděl pohodlně opřen o kmen stromu a měl pocit, že se celý svět zastavil. Potom si všiml jedné postavy, která narušila statický obraz, jenž měl dosud před očima. Postava se přibližovala. Poznal Janu. Když se viděli poprvé, měla lehkou, zelenou košili, teď byla v bílém, přiléhavém tričku. Aniž by chtěl, bleskla mu hlavou scéna, jak se převléká. Nepatrně, ale prudce trhl hlavou. Jana na něj upírala oči a usmívala se. V dlani nesla tlustý krajíc chleba a na něm ešus.

„Vaříme guláš,“ Jana se posadila na bobek a opatrně položila ešus vedle Tomáše. Podala mu chleba, ze zadní kapsy vytáhla lžíci a ponořila ji do guláše. Potom vstala a opucovala si ruce. Tomáš zdvihl obočí a udělal udivenou grimasu. Potom se usmál a zdvihl palec. „Já pak za tebou zase přijdu,“ řekla Jana a Tomáš pocítil podivné zamrazení. „Pro ešus,“ dodala Jana a odcházela.

Mladí si dávali na čas. Teprve kolem čtvrté se v neforemné skupině vydali k řece hledat známky pobytu vydry. Mohli ze svého tábora zamířit přes les rovnou k vodě a potom postupně prozkoumávat břeh, ale z nějakého důvodu šli po louce, takže míjeli Tomášův přístřešek. Tomáš mezitím stihl pokreslit nový list, tentokrát měl dobrý pocit, námětem byl velký balvan, o který se tříštil proud vody a měnil se v pěnivou hmotu kolem něj, plnou bublin a chaosu; kreslil uvolněně, bez potřeby úspěchu, na tváři cítil vlhký vzduch, který řekla vydechovala v šumění, jež nepřestávalo po staletí a staletí, zatímco voda tupila skalám s vesmírnou trpělivostí jejich ostří. Měl pocit, že toto vše přenesl na papír. A ještě stihl umýt ešus.

Teď stál a otáčel listy v bloku, hodnotil předešlé výkresy. Jana předběhla skupinu, postavila se těsně k Tomášovi a prohlížela si s ním. Tomáš cítil vůni její kůže, mladé a hladké, i jejích dlouhých, hebkých vlasů. Její tváře byly jako ovoce, sladké a plné šťávy, dotknout se a přejet po nich dlaní…

„Vracím. A děkuju!“ Tomáš se rychle shýbl pro ešus.

„Dokonce!“ pronesla Jana uznale, když viděla, že je umytý. „Až půjdeme nazpátek, jo?“

Mezitím ostatní přecházeli kolem nich. Jana se přidala, Tomáš si však stále pamatoval její vůni. Nikdo si ho valně nevšímal, co bylo poznáno, nepotřebovalo další zájem, jen Mirek se na něj podíval krátce a bez úsměvu. Po chvíli zabočili do lesa, oddělujícího louku od řeky. Louka ztichla.

Ty staré stromy, shromažďující trpělivě své letokruhy, stromy, uvyklé neměnnému koloběhu ročních období, vichrům i bouřkám, poddávající se, praskající a znovu ožívající, vracející se k obvyklému růstu vzhůru, plnící zákonitosti stromů… Teď mezi ně vstoupil neklid. Tomáš vlastně nedokázal určit, zda je příjemný nebo nevítaný. Přejížděl dlaní po kůře stromů, když chodil od jednoho k druhému a v prostou mezi nimi se mu mlhavě rýsovala postava v bílém tričku. Před chvílí byla tak blízko, mohl se jí dotknout, proč to neudělal? Jen tak mimoděk, náhodou, bez úmyslu. Mohl si vzít malý kousek jejího těla, než mu zmizela. Teď mu její tělo chybí. Všechno mu chybí. „Doprdele,“ procedil, aniž otevřel rty. Šel k řece.

Břeh byl pokrytý oblými kameny mezi naplaveným, hrubým pískem, řeka zřejmě v pradávných dobách sahala mnohem výše. Pár desítek metrů proti proudu viděl šest mladých lidí, jak stojí po pás ve vodě, v řece byly občas v písečném břehu rozsáhlé, hluboké mísy, kde se voda příliš nepohybovala, byla také o něco teplejší než uprostřed proudu. Všichni byli nazí, v trávě dále na břehu ležely hromádky oblečení. Křičeli na sebe zimou, občas se někdo na vteřinu potopil a zase vyskočil s divokým třepáním hlavy, kolem se vždy rozletěl roj kapek, které se blýskaly v odpoledním slunci. Tomáš se zastavil, nechtěl budit dojem, že je šmíruje. Opřel se o strom, a aniž si to uvědomil, postavil se tak, aby ho neviděli. Pozoroval Janu, kruh vody ji obepínal kolem štíhlých boků, mokré vlasy jí v tmavém proudu přiléhaly na záda, po ňadrech jí stékaly pramínky vody, krása mladého, ženského těla zde vystupovala z vodní hladiny jako v den stvoření, nebylo nic, co by mohlo být přidáno, nic, co by mohlo být zdokonaleno, stvoření ženy bylo dokonáno. Potom, aniž by kdo dal ten pokyn, se všichni drápali z vody ven. Na mokrá těla navlékali šortky a trička, beztak brzy v horkém dni uschnou. Jana se otočila jeho směrem, viděl malý, tmavý klín pod plochým bříškem a krásně tvarovaná stehna dvacetileté dívky. Co vše dokáže přijmout takový klín a co vše dokážou obejmout taková stehna! A co vše dokáže takový klín a stehna poskytnout! Tomáš se zachvěl, potom se rychle vzdálil, nechtěl, aby ho vracející se mládež viděla.

Když šli kolem, bylo jich jen pět. Kamil chyběl. Hynek ukázal Tomášovi vítězné véčko. Tereza s Magdou ho napodobily. Jana se smála. „Máme vydru!“ zářila Tereza. „Máme hovno!“ napodobil její tón Hynek. „Blbečku,“ oplatila mu radostně. „A ne?“ předstíral Hynek dotčené pobouření, „našli jsme vydří hovna a rybí kostru, takže kdo je tady blbeček?“ Tereza se napřáhla k ráně a Magda si prohrábla mokré vlasy. „Byli jsme se koupat,“ řekla Tomášovi, „to byla nádhera, áááách…!“ slastně se protáhla s rukama, vztyčenýma nad hlavou. „Ááááách!“ parodoval její slast Hynek a komicky zvedl ruce. Magda ho lehce kopla do holeně. „Běž taky, je to skvělý,“ řekla Jana. I ona měla dosud mokré vlasy a Tomáš si vybavil její tělo, tyčící se z vody. „Jo, to běž, čím dřív, tím líp,“ prohodil Mirek, aniž se na Tomáše podíval. Nikdo kromě něho si nevšiml lehce pohrdavého tónu. „Nejlepší je opřít se v proudu o kámen a zavřít oči. To vám přestane všechno existovat, máte pocit, že vám řeka přináší dávnou minulost, prapůvod života, poselství Adama a Evy,“ řekl Tomáš. Za tu dobu, co sem jezdil, vstoupil do řeky mnohokrát v nejrůznějších etapách roku. Mladí lidé se na něj nehnutě dívali, Jana se zamyšleně usmívala. „Ale jo, nejspíš půjdu… hned,“ řekl, aby přerušil ticho. Ze zadní kapsy vytáhl mobil a položil ho na krosnu. Potom si svlékl košili a zdvihl ruku na pozdrav. „Jdeme,“ řekl Mirek bez zájmu. Hynek ještě za vzdalujícím se Tomášem zavolal: „Kamil už tam hlídkuje, tak o něho nezakopni! Budeme se střídat po dvou hodinách!“ Tomáš znovu zdvihl ruku, aniž se otočil. Šel k řece, zlehka našlapoval bosýma nohama po jehličí a větvičkách.

Proud mu zaplavoval obličej a tiskl ho ke kameni, cítil mohutnou sílu řeky, která se na něj soustřeďovala a přitom k němu byla přívětivá; to, co předtím říkal o času a minulosti, nebyl výmysl, sama řeka se stávala oním pojmem, jménem čas, pojem nepřeložitelný, neuchopitelný, tajemný, hrozivý a spolehlivý. Ve vířících, měkkých náporech vody se stával svědkem času, pozvaným a unášeným od dýmajících kamenů a par nad lehkým, zeleným povlakem na skalách, omývaných pravěkými oceány, prvopočátků života, kdy zánik byl čímsi novým a zrození čímsi pozoruhodným, přes propasti věků, kdy si řeka co staletí vydobyla milimetr dalšího prostoru ve skále, až do jeho přítomnosti, v hlubokém údolí, posetém ohlazenými balvany, již mají před sebou další statisíce let bytí a on se o jeden z nich opírá a přes průhlednou clonu pozoruje roztřesené slunce, mířící k hraně lesa vysoko nad řekou.

Voda mu rozproudila krev, po celém těle cítil mravenčení, jak mu teplo odebíralo vlhkost z kůže. Klečel pod celtou a přerovnával věci v krosně. Některé kusy oblečení byly navlhlé, rovnal je vedle sebe, bude potřeba je pověsit na chvíli na vzduch. Zašustila tráva. Otočil se, za ním stála Jana. Měla opět onu zelenou košili, jako když se viděli poprvé, k tomu šedé kalhoty s kapsami na stehnech a botasky. Kolem pasu měla uvázanou mikinu. „Střídám,“ řekla mu. Usmál se a pokývl hlavou. Připadalo mu hloupé, že klečí, vstal a řekl: „Držím palce.“ Jana ho pomalu míjela a její hlas měl zvláštní, zastřený tón, když řekla: „Za dvě hodiny končím, potom budu mít čas až do rána…“ Nepodívala se na Tomáše a odešla.

Ležel na zádech a díval se na modré střípky oblohy mezi rozježenými větvemi. Dívka, již viděl vystupovat nahou z řeky, s pramínky vody, stékajícími po krásných ňadrech, jejíž klín a stehna se mu zaleskly ve slunci na krátký okamžik, nedosažitelná a vzdálená, se před ním svlékla z nepřístupnosti. Nepřístupnosti ženy i nepřístupnosti dvou destítek let, po které on zakoušel svět, zatímco ona tu ještě nebyla. On její tělo viděl, celé, byť na krátko. Mladé, bez potřeby kontrolovat svou krásu a bezvadnost, jak to úzkostlivě provádí starší ženy. Jana si byla tak jista svou krásou, že ji ignorovala nebo snad lépe řečeno, o své kráse vůbec nevěděla. Chce ho. A on chce ji. Šíleně, čím dál šíleněji. Co bude dál, to nebylo podstatné. Teď, za chvíli, brzy…

„Pane, vzbuďte se!“ škádlivě do něj strkala jeho žena. Skláněla se nad ním a z hlavy jí do výše vyrůstaly smrkové větve. Tak ji spatřil, když otevřel oči. „Zdeno?“ zamumlal, ještě zcela neprobuzen. „Konečně,“ vydechla úlevou. „Ty mě pozveš a pak spíš? Kdes to viděl?“

„Pozveš?“ řekl Tomáš udiveně.

„Přece jsi mi psal zprávu, abych přijela. Ty jsi trdlo!“ zasmála se Zdena. Narovnala se a protáhla si s nádechem záda. „Tady je pořád stejně krásně!“

Tomáš zdvihl mobil. V odeslaných zprávách našel text: „Zdeni, přijeď za mnou, je tu krásně, byla by škoda tě tu nemít, těším se. T.“ Hned ho napadlo, že je za tím Mirek. Jméno jeho ženy si přečetl v jiných zprávách, i to, jak se podepisuje. Dobrý způsob, jak ho oddělit od Jany. A podařilo se. Jana právě přicházela, nedala ani v nejmenším najevo překvapení. Prošla v dosti velké vzdálenosti od Tomáše a Zdeny a dívala se dopředu. Tomáš ji sledoval, vzdalovala se od nich, hrdá a nepřístupná, měla oblečenou mikinu, k večeru už se od řeky ochladilo. Za chvíli splynula s ostatními v dálce u ohně.

Zdena se uvelebila na karimatce a natáhla k němu ruku. „Pojď ke mně.“ Přisedl vedle ní. Vzala jeho ruku, položila si ji na klín a držela se jí. Dívala se kamsi dopředu, Tomáš slyšel, jak co chvíli naprázdno polyká. Pozoroval její ruce, měla štíhlé prsty s řadou záhybů kolem kloubů, potom sklouzl pohledem na její nohy, kolena ostře trčela do výše, na lýtkách byla kůže suchá, paty v sandálech byly šedivé a drsné. Přestal se na ni dívat. Mimoděk povytáhl ruku z jejího sevření, ale ihned ji stáhla zpět a chytila se ho ještě pevněji. Spokojeně povzdychla, Tomáš opět slyšel, jak v pravidelných intervalech naprázdno polyká. Jestliže Jana byla šílenstvím, šílenou touhou, krystalicky čistou, do vesmíru vybuchující ženskou krásou, čím byla jeho žena? Byla…, Tomáš přemýšlel, mechanicky, strojově, hledal výraz, který by vystihl tu, jež mu tiskla ruku do svého klína. Potom mu vytanulo vyjádření jejich vzájemného poměru – ta žena byla užitečná, jejich společné žití bylo užitečné, každý den a rok byl díky její přítomnosti užitečný. Tomáš zvrátil hlavu vzhůru a sevřel rty. Zdena postřehla ten pohyb a přitulila se k němu, svou tvář přitiskla na jeho. Cítil měkkou, teplou pleť, na okamžik se mu v hlavě mihla představa kupy hnoje, ze kterého se kouří, kupodivu, kouřící hnůj je také užitečný; násilím obraz odehnal.

„Kdo to vlastně byl, ta, co šla kolem?“ polohlasem se zeptala Zdena, cítila příjemné teplo svého muže.

„Nějaká mládež, táboří tady…“ odpověděl Tomáš lhostejně.

„Štěstí, že jsou tak daleko, aspoň máme klid,“ zašeptala Zdena Tomášovi do ucha mazlivě.

Dívali se v rostoucím šeru mlčky před sebe, v dálce poblikával oheň, těžko už dokázali rozeznat postavy, sedící kolem něj, byli opravdu příliš daleko...