GASTROSKOPIE

     Odcházím od praktického lékaře s žádankou na gastroskopii stejně netrpělivě, jako jsem k němu přišla. Termín vyšetření za dva měsíce. Čekání mě dohání k šílenství.

     Doprovod kvůli analgosedaci – asistenci i z důvodu psychického onemocnění (nezvládání stresových situací) a chronického únavového syndromu (pohybových omezení) – se mi nedaří zajistit.

     Taxi objednávám týden předem a dostávám potvrzující sms.

     V den D, obklopena pochmurnými myšlenkami, které se nedají odehnat, stanu na několik vteřin a rozhlížím se po zahradě... ať už je moje vnitřní rozpoložení jakékoliv, snažím se neodbytné představy nahradit pocitem, že to nemusí být špatný den, ani vzhledem k tomu, co se na mě dnes chystá.

     Zatvářím se odhodlaně – i při rychle sílícím větru, jednom stupni pod nulou, slabém mrholení a ledovce – i když je mi jasné, že taxík k nám na kopec nevyjede.

     Sjíždím po nohou dolů po malých obloučcích, modlím se, abych neupadla a něco si nezlomila. Dokloužu se – se staženými půlkami – šťastně až na náves. Deset minut před domluveným časem.

     Dvacet – pětadvacet – třicet minut… a taxi nikde. Ze zvláštních důvodů jsem očekávala, že všechno klapne a obavy si teď ze mě dělají legraci a chladně odvracejí pohled.

      Osmkrát taxíkáři volám a pokaždé mi to típne. Je až ohromující, jak nežádoucí představy rychle přeperou smělost a pracně nasbírané sebevědomí.

     Pod vedením otřesené kuráže bloudím bez rozmyslu po návsi... kličkuji před projíždějícími auty jako k smrti vyděšený zajíc při odstřelu... lapám po dechu.

     „Mám se vrátit? Zavolat jiné taxi?“

     Se smíšenými pocity nechávám odjet poslední autobus, stále ještě v naději, že taxi je na cestě.

     Jak si zachovat rozvahu? „Musíme to okamžitě oznámit na nejvyšších místech!“ říká mé první já druhému.

     „Ano, bohužel,“ blekotá zděšení, „došlo k nejhoršímu… a co je ještě podivnější,“ pokračuje bezvýrazně hledící do blba, s bolestně zkroucenými rysy, „jak se tlemí bezzubé mezery mezi kmeny stromů a jak tys bezcitný, osude, k tomu...“

     Ještě ani nedomluvíme, když – s očima upřenýma k zemi – přivolána úzkostí, přichází panická ataka… nedokážu dýchat, hýbat se, myslet… několik dlouhých desítek minut stojíme mlčky.

     Aktivitu přebírá část mozku s prehistorickými instinkty zodpovědnými za přežití. „Děvče,“ řekne rozhodným hlasem, „věříš v Boha?“

     Když vtom se v tom mlhavém mrazivém ránu objeví paní, nasedající do auta „směr Znojmo“.

     „Jee...,“ vydechne zvolna první já, „ach…“ a inteligentně se na ni zahledí.

     „Hele,“ nabádá druhé, „sežeň velitele Husarski, myslím, že kouří na zastávce doutník…“

     Strnule zírám vpřed. Poslední šance, jak stihnout vyšetření. „Prosím vás, nesvezla byste mě…“

     „Nezlobte se, jedu do práce a vezu vnučku do školky…“

     „Aspoň,“ odtuší hlubokým hlasem jednička, „jsme to zkusily…“

     „Mohla bych,“ otáčí se žena, „vás vysadit na začátku Znojma, z křižovatky seběhnete k nemocnici...“

     Ani se nepokouším domyslet, jaké mám štěstí! Ozve se tiché „bumtarata ratata“ v krajině srdeční. „A...ano, děkuji!“

     Věřím v dobrotivé černovlasé anděly a vědomí, že jsem právě jednoho potkala, rozežene bílými perutěmi černé mraky.

     Projíždíme zšeřelou krajinou. Za okny míjíme šedivé siluety stromů, matně se rýsující proti tmavé obloze. Cítím respekt a radost z hlasu ženy, když rozpráví, že pracuje s autistickými dětmi, a že se už těší na školu v přírodě. Její dobrota mi připomene, že nic v našem životě se neděje zbytečně. A že je krásné vážit si druhých a hluboce je milovat.

     Vystupuji – nikoliv bez dojetí – na zastávce autobusu. Mrazivý ledový vzduch, vanoucí ze všech stran, zkracuje loučení. To už skoro běžím – pouliční lampou prozářenou mlhovinou – samospádem dolů na centrální příjem.

     „K hospitalizaci?“ Dívá se sestřička s podezřením, ale ukáže se, že jsem neškodná.

     „Ne, jenom vyšetření.“

     „Sedmé patro.“

     Čas mi zabere čekání u služebních výtahů a mačkání různých knoflíků – s očima vykulenýma se snažím všechny stíhat – „Jářku, do této zahrady poznání nevede žádný zvláštní vchod, viďte?“ – a jsem mimo jakékoliv konstruktivní myšlení…

     Černé huňaté obočí sympatického muže, vezoucího paní na vozíku, se usměje: „Čekáte u nesprávného výtahu, když nemáte kartu, nepojede to…“

     Jako opilý mol vletím do čekárny gastroskopického oddělení. Při podpisu informovaného souhlasu s poučením o vyšetření a možnými riziky, odkládám propisku na stůl s modrými... prsty od inkoustu… och… až do této chvíle jsem jednala celkem uvážlivě, ale – dámy a pánové – dovolávám se vaší cti, abych teď někoho nezabila! Drhnu prsty ubrouskem.

     „Od teď už budeš zažívat jenom samé nepříjemnosti…“ nevěřícně zvednu zrak k televizi v čekárně, „a toto je tvůj poslední den!“

     Maličko poposkočím a v tom okamžiku už jsem si naprosto jista, že je můj osud zpečetěn... záblesk rudého světla na bělostných, pedantsky čistých zdech – všechny čtyři rohy čekárny ovládne strach – a zanechá mě v naprosto nepopsatelném rozpoložení.

     Plna choromyslně neodbytné podezíravosti dotápu do ordinace. Lékařka na mě koukne s pobaveným výrazem v očích.

     Natahuji ruku se seznamem alergií a zdravotních potíží, obklopena vysokou a hladkou zdí bezmoci, na kterou se nedá vylézt.

     Po pár vteřinách mi ho vrací. „Nepotřebuji ho.“ Odkládám brýle, schovávám seznam do batohu.

     „Jste alergická na nějaké léky?"

     „Panebože!“ Hluboce si povzdychnu. Vylovím brýle a seznam z batohu.

     Netrpělivě se dívá na hodinky. Snažím se soustředit, ale nedokážu srozumitelně formulovat, co mám za potíže, ani si vzpomenout na jméno svého praktického lékaře.

     A pak už to jde ráz na ráz. Znecitlivující sprej na kořen jazyka – na analgosedaci se mě neptají – a já už jsem stejně dočista tuhá… „Polkněte hadici… musíte ji polknout!“

     Jak to mám udělat... a… vida?

     „Deset minut,“ informuje mě. Mám radost, když dopředu vím... a taky celé vyšetření díky její laskavosti… „Už jsme v žaludku... a teď ve dvanáctníku...“

     Krkám. „Co to dělám?“ diví se první já, „nech toho!“ Nejde to zastavit.

     „Dýchejte klidně!“ Odběr vzorků na histologii a jedeme ven.

     Zajímavý poznatek o teorii relativity: cesta ven je dvakrát tak dlouhá, než cesta tam. Než o tom stačím podumat, sestřička mi otře sliny a nabídne ubrousek na vysmrkání. Netuším, jak se tvářím, ale dívá se na mě zvláštním pohledem.

     Mizím do čekárny.

     „Děvčata,“ odtuší Husarski, usměje se zamyšleně, i když se mu nedostane žádné vřelejší reakce: „nu, co?“ trošku se předkloní: „Myslet!“

     Zvednu hlavu. „Správně… mysli – mysli – mysli!“

     S vykulenýma očima – stále ještě zachovávám jistou slušnost… a neječím – i když na stole v čekárně se pitvoří maličký šejtán a sprostě na mě pokřikuje.

     „Nech těch pitominek, Ivo,“ druhé já mi poklepe na čelo.

     K rozumu vede dlouhá úzká a temná chodba. Slabé světlo v ní je dosud rudě zabarveno a kolem leží poházeny lidské ostatky… pozorně si je prohlížím mrkajícíma očima.

     Husarski ke mně prudce a zkušeně přiskočí, odhrne mi vlasy a políbí mě vášnivě na rty. „Nu,“ řekne stroze, když dokrkám, „tadyhle Iva zavolá taxi…“

     Kdybych na vlastní kůži necítila jeho dotyk, byla bych přísahala, že neexistuje.

     Volám taxi. Jiné taxi. V Plavči v půli kopce uvázneme na ledu. Samozřejmě nosím volně po kapsách pytle písku… a tak ne – celá oblast mozku je zanedbána a neobydlena... Zpátky dolů couvá po úzké vydlážděné cestě.

     Osvobozena od jakékoliv etikety, stylem à la kachna se hrabu – krok sun krok – nahoru do zmrzlého kopce. Trvá to věčnost. Ledový vítr zápolí s poletujícími vlasy. Nemohu se už – na mou věru – dovolávat žádné pomoci.

     Otevírám vchodové dveře. K mému údivu je místnost zalita stříbrným světlem. Záblesk stříbra na kožíšku kočičí dámy, přítulnost a pružnost jejích kroků jako nějakým kouzlem lapá smutek a pochyby.

     Přeji si ze sebe setřást nepříznivé události dne a za lesklými brýlemi mi tečou slzy. Odbíhám do koupelny.

     Mrštně se protahuje dveřmi – ležím na zemi, kolem sebe hromadu posmrkaných kapesníků – fňukám – na nic se neptá... Lehá mi na břicho, přede, olizuje mi ruce. Se samozřejmou starostlivostí, svědomitou pozorností a neodbytnou něžností spřízněné duše, která se obává o moje zdraví.

     Klesnu na všechny čtyři. Vyšetřuje mě, očichává… třeba ještě není mrtvá?

     Opatrně ji hladím. Cítím lásku a vděk k této elegantní šelmě, která v ten okamžik vypadá jako anděl… a pak se ukáže, že jím skutečně je...