Sladký tón

Sladký tón

Cukrárna Sladký tón už svým názvem lákala kolemjdoucí k zastavení. Slibovala krátký únik z reality – takovou pauzu, po které během pracovního dne každý podvědomě zatouží. Petr, jeřábník a milovník dobré kávy, tomu volání neodolal.

Na stavbu v okolí byl převelený teprve včera a cítil se tam zatím cize. Noví lidé, nový rytmus, pocit, že ještě úplně nezapadl. Z jeřábu si odskočil na dvacetiminutovou pauzu a vešel dovnitř.

Sedl si ke stolku u okna, sundal helmu a položil ji vedle židle. Snídani i oběd si dělal vždycky sám. Na to byl zvyklý. U kávy to ale bylo jiné. Tam byl rád, když mu ji někdo připravil. Byl to jeho malý rituál. Chvíle, kdy mohl vypnout.

U vedlejšího stolku seděly tři ženy. Petr jim pozornost dávat nechtěl, ale ani nemusel. Byly tak ponořené do svého rozhovoru, že se v hlasitosti přestávaly hlídat.
„…já už fakt nemám sílu všechno řešit sama,“ říkala jedna z nich. „O všechno se starám já. Termíny, děti, vztah. A on říká, že se z toho nemá dělat drama.“

Petr pomalu míchal kávu, i když už dávno promíchaná byla.
„Oni to tak prostě mají,“ přidala se další. „Jsou to kluci v mužským těle. Chlapi už nejsou, co bývali. Tenkrát táhli rodinu, dneska…“

Petr se zadíval z okna. Venku někdo zápasil s deštníkem, který se odmítal otevřít správným směrem. Kapky deště stékaly po skle dolů v nepravidelných stopách.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekla blondýna odhodlaně. „Že když to necháš být, tak se bez nás všechno zbortí.“

Ta věta se v něm usadila. Ne jako obvinění. Spíš jako zbytečná zátěž. Jako když si dobrovolně strčíš kámen do kapsy a pak si celý den stěžuješ, že je těžký.

Dopil kávu, zaplatil a vyšel ven.


Na stavbě byl jiný vzduch. Těžší. Voněl mokrým betonem a železem. Petr si nasadil helmu a šel dál. U palety s tvárnicemi stáli dva chlapi. Jednoho poznal z dřívějška, tak zpomalil a přidal se k nim. Přes známého se do party zapadá líp.
Rozhovor byl už v půlce.

„Manželka jen nadává,“ říkal ten první. „Že není tohle a tamto. Její kámošky už tam byly a my sedíme doma. Děti do drahejch kroužků, zahradu zvelebit…“
Odplivl si.
„Připadám si, jako kdybych se zrodil jen k vydělávání. Fakt mě to sere.“
Druhý přikyvoval.
„Moje je zase ezo. Pořád se hledá. Jednou kurz, pak další. Po každým přijde domů s tím, že objevila nějakou část sebe. Jednou lůno – pupek světa. Pak duši. Bohyni. Se sestrama z kurzu křepčí, nic neřeší…“
Zasmál se. Ne zle. Spíš unaveně.
„Jasně. Ony jsou free. A já se můžu posrat, abych tu její bezstarost ufinancoval.“

Ten první si rýpnul: „A to její posvátný lůno vidíš jednou za měsíc, co?“
Krátký, suchý smích.
Bořek mlčel. Díval se do betonu pod nohama. Ten první to pochopil a řeč stočil k autům. Téma, které nikoho neuráží. Petr se tiše vzdálil směrem ke kabině jeřábu.

V kabině vzal vysílačku a nahlásil, že je připravený. „Budeš tam muset zůstat o dvě hodiny dýl,“ ozvalo se z ní. „Ten mladej, co tě má střídat, je doma vylitej. Včera to protáhl.“
Předák si neodpustil poznámku: „Dnešní mladý nemaj žádnou odpovědnost. Za nás tohle nebylo. K lopatě bych je dal.“

Petr mlčel. Bylo mu to jedno. Byl vdovec. Děti už měl odrostlé. Dcera měla přijet až o víkendu. Dvě hodiny navíc znamenaly víc peněz.
Pousmál se při vzpomínce na toho kluka. Včera ho viděl pobíhat po stavbě s telefonem v ruce. U oběda se mu svěřil, že celý den uhání Růžu, aby s ním šla večer na zábavu. Petr nevěděl, jestli je to kaňour, nebo opravdová láska. Možná obojí.
Zapnul rádio.

„…Turek se opět ukázal jako někdo, kdo na tuhle pozici nepatří…“
Petr si povzdechl. Klasika. Jedno jméno střídá druhé, ale linka stěžování zůstává stejná. Po pár minutách se ukázalo, že by v předpovědích mohl směle konkurovat Nostradamovi.

Doma si dal večeři, pustil si film a usnul v křesle. Takhle žil bezmála deset let. Od té doby, co ovdověl. Ženu bezmezně miloval. Spojovalo je tiché, pevné pouto, které jim pomohlo unést i těžké časy. Peníze neměli, starosti ano – a přesto spolu byli.

Ve snu se vrátil do Chorvatska. Byli mladí. Smáli se. Plánovali budoucnost. Milovali se. Všechno bylo lehké a přirozené. Ne proto, že by neměli problémy, ale proto, že je nesli spolu.

Ráno se probudil s pocitem té lehkosti. A zároveň s ozvěnou včerejších hlasů z cukrárny a ze stavby. Najednou mu došlo, že lidé, které potkal, nejsou zlí. Jsou osamělí. Každý po svém hledají totéž, co on kdysi našel – pocit blízkosti, smyslu a spojení, lásky.

Ženy v kurzech. Muži u piva. Někdo v práci. Někdo v alkoholu. A mezitím spousta řečí, trendů a nálepek, které lidi rozdělují, místo aby je přivedly k tomu, po čem všichni touží.

Když znovu vylezl do kabiny jeřábu a pohlédl dolů, město i stavba vypadaly jinak. Půdorysy domů, křižovatky a kruhový objezd pod ním vytvořily obrazec. Řád uprostřed chaosu.
Vzpomněl si na větu z cukrárny: Bez nás se to zbortí.

Teď v ní viděl hlubší pravdu. Pravdu bez zaujatosti zklamané blondýny. Většina lidí jen chodí v kruhu. Obchází periferii vlastní duše, ale nikdy se neodváží do středu. K sobě.

Pohlédl na své ruce na ovládacích pákách. I on byl roky zaseknutý v kameni vzpomínek. Žil z minulosti. A přesto právě ta láska ho držela nad vodou.

V tu chvíli se skrz mraky prodral paprsek slunce a odrazil se od kovového háku jeřábu. Petr už dole neviděl „kluky v mužských tělech“ ani „unavené Bořky“ ani "ufňukané ženské". Viděl lidi, kteří chtějí být milováni.

Pochopil, že změna nezačíná kritikou, ale podmínkami. Stejně jako na stavbě – když změníš způsob, jakým skládáš jednotlivé díly, změní se celek na který pak reagují lidé.

Ten den Petr poprvé po dlouhé době nepracoval jako stroj. Pracoval jako člověk, který ví, kým je. A věděl, že když změníš podmínky, i lidé se v něm změní. Tuhle pravdu pak předával dál a pozoroval jak se lidé nerozdělují, ale společně vytvářejí podmínky ve kterých se všichni společně mění tak aby byli milováni :)