Olymp

Vylézt na Olymp

​Právě skončily zimní olympijské hry, na kterých se nelezlo na řecké pohoří Mytikas. Při sledování těchto her jsem si uvědomil mnohé. Tedy tu trnitou a extrémní cestu sportovců na vrcholy jejich disciplín. Pro své výkony potřebují psychickou a fyzickou odolnost, štěstí, strategii, tým, finance, načasování, urputnost, vědecký přístup, podporu rodiny, střídmost ve stravování...

​A pak jsem si spojil mé bydlení v Opletalově ulici pod hudebním ředitelem a skladatelem Národního divadla panem Kovařovicem. Neustálé denní hraní a přehrávání skladeb pro vytvoření virtuozity a paměti. Trénink jeho dětí. Poznávání talentů a jejich hranic.

​Kdysi jsem běhal. Ne úplně špatně. Ale chyběla mi disciplína, chuť vyhrávat, odhodlání, řád. A pak přišla osobní zkouška výkonnosti pro srovnání výkonů. Pokus ve skoku do výšky, dálky, hodu oštěpem, běhu na lyžích, plavání, kanoistice, cyklistice, enduru. A nic. Všude jen tragické výsledky. Kvalitu nahrazuji kvantitou svých činností.

​Můj souputník z Rehabilitačního ústavu v Kladrubech Tomáš Horáček se po neustálém tréninku úspěšně účastnil paralympijských her. Ale být Prskavcem, Ledeckou, Neumannovou je dosti podobné jako být Pirkem, Pafkem, Formanem, Šporclem, Edisonem, Muskem, Wichterlem.

​Při sledování maleb špičkových malířů jsem došel k přesvědčení o rutinnosti v jejich tvorbě. Každý z těchto výkonů je vrcholem mnohdy celoživotního učení, odhodlání a uplatněných nabytých zkušeností. Vrcholná kariéra bývá až na výjimky, jako jsou Sáblíková, Adamczyková, Železný, Ondra, Jaroš či Váňa, krátká.

​A pak to srovnání, že běžec na lyžích na padesát kilometrů běží rychleji než já na kole. Případně, že skokan do dálky překoná jedním skokem mé tři. Případně výkon Železného, který přehodí můj výkon skoro trojnásobkem, je děsivý. Pak se porovnám na motorce s Rossim, a tam, kde já jel se strachem 200, tam by on při 130 přidal. Na lyžích jsem měl rekord okolo osmdesáti. Sjezdaři jedou i sto padesát.

​A tak jsem si zkusil ty testy a kvízy. Možná stovky. Nic moc nevím. Ani tady tedy neohromím. Na poli řemeslníka dělám mnoho oborů. Jsem takový desetibojař, Šebrle nebo Dvořák. Jenomže ani zde neoslním.

​A tak píšu a přečtu si malebnost Hrabala, virtuozitu Haileyho, humor Haška. Zaobírám se cestováním a hloupě si přečtu o Zikmundovi s Hanzelkou. Jdu na přednášky Přibáně a Slobodníka. Čtu knihy od Rakoncaje, Fossetta, Messnera. Setkal jsem se se sportovci na extrémních závodech 1000 mil Honzy Kopky.

​Došel jsem k poznání, že všichni tito lidé mají mnoho společného. Co mám však dělat já, neobyčejně líný člověk bez jejich talentu a urputnosti?! Jsem zoufalý ze znalosti svých limitů. Ale až udělám stotisící svár, miliontou čáru, napíšu bůhvíkolikátou povídku, přejedu na kole Čechy křížem krážem i obvodem, budu si moct říci: „No tak jsem to zkusil.“

​Věřím v kombinaci. Ta je pro mě zajímavá. Vím, že nevyhrává. Vím, co mi vadí, a to je fyzická zchátralost a mentální nedostatečnost. Chybí mi vědomosti, a co když i sebevědomí? A děti mě na to konto vrátí do reálu, když praví: „Kdo by vás chytré obsluhoval, kdyby takoví byli všichni?“

​A pak sleduji ty neuvěřitelně nemožné a nevkusné, nic neřešící politické debaty neumětelů. Odhalím jejich lži, korupci, inteligenci, chamtivost. Podle financí jsou určitě úspěšnější než já, co přece nic neumím. A tak si vzpomenu na film se Seagalem: Nico – víc než zákon. Svěřím mu úkol zbavit nás takových protivníků. A pak mám šanci na nečestnou výhru. A to mě má těšit?