Stěhování k tchánovcům

Loučení s bytem, kde Karel se Zdenou prožili první roky společného života, bylo prosyceno melancholií, která se mísila s pachem starých krabic a lepicí pásky. Každý kout toho malého prostoru vyprávěl příběh. Tady, u okna, Karel poprvé sestavoval postýlku pro jejich syna a u toho proklel všechny švédské inženýry světa. Tamhle v kuchyni Zdena spálila svou první vánočku a Karel ji tehdy hrdinně snědl, jen aby dokázal, jak moc ji miluje. Teď byl byt prázdný, ozvěna jejich kroků zněla cize a dutě. Karel se opřel o futra a zhluboka nasál vzduch, ve kterém se ještě vznášel prach z vyklizených skříní a vůně mýdla, co bylo léta vraženo mezi ponožkami. Stěhování k rodičům Zdeny pro něj nepředstavovalo jen logistickou výzvu, ale i psychologický test odolnosti. Měl připraveny dva krejčovské metry, které hodlal každé ráno poctivě zkracovat, než se naplní jejich sen a konečně budou ve větším, novém a hlavně svém.

Když dorazili stěhováci, začal chaos, který Karel sledoval s rostoucí úzkostí. Dva svalnatí chlapíci v propocených tílkách zacházeli s jejich nábytkem s jemností dřevorubců v časové tísni. Vrcholem jejich snažení byl jídelní stůl – masivní kus, který měl být chloubou jejich nového domova. Ozvalo se hrozivé křupnutí, zvuk lámaného dřeva, který Karlovi projel páteří jako elektrický výboj. Jeden ze stěhováků se jen poškrábal na zátylku a pronesl: „Šéfe, to už bylo načatý. To leda už tak do kamen.“ Karel jen němě zíral na hromadu dřeva, která kdysi bývala stolem. Byl to špatný začátek, ale osud mu připravil odškodné na místě, kde by ho nikdo nečekal. Když odrolovali starý (ale stále ještě v kondici) koberec v ložnici, vypadla zpod něj obálka. Ta obálka s prémiemi, kterou už dávno oplakal. Odpovídal Zdeně: „Přece nejsem blbej geront, abych to schoval pod koberec“. Asi si na to vzpomněla, protože Zdena se na Karla podívala posměšným pohledem. Měl pocit, že slyšel mumlání o gerontech, ale velkoryse dělal, že nic neslyší.
Radost však netrvala dlouho. Jakmile Zdena obálku otevřela a přepočítala bankovky, její výraz nadšení vystřídala čirá hrůza. „Karle, tyhle peníze už neplatí. Jsou to ty s úzkým proužkem, co se musely vyměnit!“ Karlovi se zatmělo před očima. Představa, že našel poklad, který je vlastně jen hromadou barevného papíru, byla k nepřežití. Celou cestu do Prahy, kam museli narychlo vyrazit do České národní banky, proseděl v autě jako zařezaný. Před budovou banky se cítil jako zločinec jdoucí k výslechu. Když mu ale úřednice za přepážkou s klidným úsměvem potvrdila, že výměna je stále možná, spadl z něj balvan tak těžký, že měl pocit, že se vznáší. „Vidíš, Zdeni? Štěstí přeje připraveným, i když jsou trochu zapomnětliví,“ zahlásil vítězoslavně, když svíral v kapse balík čerstvých, voňavých bankovek. S tímto pocitem finančního krále a částečného vítězství nad osudem dorazili k rodičům.

První noc v domě u Aleny a Jirky měla být klidným začátkem nové etapy, ale Jirka měl jiné plány. „Musíme to zapít! Nový bydlení a novej život!“ hřímal a už z kredence tahal broušené skleničky a lahev své pověstné domácí pálenky a na cibulák sypal oříšky. Karel věděl, že odpor je marný. Alena sice zpočátku trochu ohrnovala nos, ale vidina, že mají mladé pod kontrolou a vnouče v dosahu, ji rozněžnila natolik, že si nechala nalít taky. Večírek se protáhl dlouho do noci. Slivovice tekla proudem a Karel, povzbuzen finančním úspěchem v Praze i Jirkovým vřelým poplácáváním po zádech, ztrácel ostražitost. V jednu chvíli se dokonce přistihl, jak s Jirkou sborově pěje „Ej zomrela mi žena“, zatímco Alena se Zdenou probíraly rozvrh koupání a kuchyně.

Kolem druhé ranní se Karel konečně dopotácel do postele. Svět se s ním houpal jako paluba lodi v bouři, ale byl šťastný. Spánek však netrval dlouho. Alkohol v kombinaci s nervozitou a vypitým litrem minerálky, která prý pomáhá, udělal své. Karel se uprostřed noci probral s naléhavým pocitem v podbřišku. Jeho mozek, zahalený lihovým oparem, okamžitě přepnul na starý, léty prověřený automatický režim z jejich bývalého bytu. Vstal z postele, nohy se mu sice pletly, ale instinkt byl neochvějný: pět kroků rovně a pak prudce doprava. Tam v jeho starém domově vždycky byly dveře na toaletu. Jenže tady, v domě tchánovců, bylo všechno jinak. Karel ušel pět kroků a zatočil doprava.
Místo kachliček a keramické mísy ho však přivítal měkký koberec a ticho jídelního koutu. Karel, v přesvědčení, že už je u cíle, se zastavil u masivního jídelního stolu s polstrovanými židlemi, které Alena opatrovala jako rodinné stříbro. Stáhl si kalhoty a s pocitem nepopsatelné úlevy vykonal potřebu přímo na jednu z těch nádherných, krémově čalouněných židlí. V tu chvíli mu nic nepřišlo divné. Jen se mu zdálo, že splachování je dneska nějaké tiché, ale přičetl to moderním technologiím a své vlastní únavě. Spokojeně se vrátil do ložnice, padl na postel a okamžitě usnul tvrdým spánkem spravedlivých.

Ráno však idylu rozbil jekot, který trhal ušní bubínky. „Karle! Proboha, Karle, vstávej! Co to je?!“ Zdena stála uprostřed jídelny, obličej měla stažený hnusem a zděšením a jednou nohou, kterou právě šlápla do vlhkého koberce, zběsile klepala ve vzduchu. Karel vyletěl z postele jako střela, v hlavě mu sice ještě bušilo kladivo, ale pohled na Zdenu a především na tu žlutou katastrofu na tchynině židli mu okamžitě vyčistil mysl. Adrenalin zafungoval lépe než nejsilnější káva. Karel bleskově vyhodnotil situaci: kdyby Alena zjistila pravdu, stěhoval by se i s krabicemi rovnou na ulici, a tentokrát bez naděje na návrat.

„To je... to je ta stará lednice, co nám vaši vnutili, Zdeni! Popadl první tři utěrky, které mu přišly pod ruku, a začal horečně drhnout polstrování i podlahu. „Jaká lednice? Vždyť lednice je suchá!“ ozval se pochybovačný hlas Zdeny. Karel se ale nenechal vyvést z míry. „To byla tlaková porucha! Nějaká trubka vzadu... prostě to vystříklo spárou pod lištou a doteklo to až sem! Je to ta stará italská technologie, to neznáš, to je hrozně zrádný!“ blábolil Karel a potil se víc než včera u Jirkovy slivovice.

Když o deset minut později do jídelny vstoupila Alena v županu s otázkou, co se to tu děje za povyk, našla Karla, jak s červeným obličejem klečí na zemi a zběsile leští nohu stolu. „Á, dobré ráno, Alenko! Jen menší nehoda, lednice nám trochu vypověděla službu, vytekla tam nějaká... emulze. Už je to skoro pryč, nebojte se, všechno vyčistím. Vlastně jsem si říkal, že s těmi penězi, co jsme včera vyměnili, vám koupíme úplně novou lednici. Takovou tu velkou, americkou, co dělá led!“ Alena se na něj podívala, pak na lehce vlhkou židli a pak na lednici, která stála nehnutě a tiše v rohu. Na tváři se jí mihl výraz, který Karel nedokázal identifikovat – směsice podezření, rezignace a možná i špetky černého humoru. Jirka, který se objevil hned za ní, jen nasál vzduch, šibalsky na Karla mrkl a pronesl: „No jo, ty lednice jsou dneska hrozný potvory. Hlavně když mají v noci špatnou navigaci, že jo, Karle?“ Karel jen polkl a usilovně dál drhl koberec, v duchu si slibuje, že odteď už bude pít jen čistou vodu a na záchod bude chodit výhradně s čelovkou a mapou domu.