Dva krajíce s máslem a hrnek kafe

Z ničeho nic se probudím. Mžourám do tmy. To je ještě noc? Vždyť jsem před chvilkou usnul. Není vidět na špičku nosu. Bráška vedle v posteli odchrupuje hlubokým spánkem. Snad zas rychle usnu. Takové chvíle nemám rád. K noci nepatří. V noci se má spát. Ve tmě se může skrývat kdovíco a já chci před tím kdovíčím zmizet ve svém snu, a to co nejdál. Ale co je to támhle? Souvislou oponu tmy, která mě obklopuje, cosi prosvítá. Slabé světélko. Ano, tam za dveřmi našeho dětského pokojíku. Že by zas máma nechala zapnuté světlo jako posledně? V chodbě? Na to je až příliš slabé? Že by ještě dál? V kuchyni? Aha! Svítá i mně. Mamka je v tom nevinně. To tatínek se vrátil z odpolední směny!
Opatrně, jako by mi z té tmy cosi usilovalo o život, se vysoukám zpod peřiny a už mizím za dveřmi. Výběr zářivkou kuchyňské linky blížím se tím směrem. Dveře jsou pootevřené a za nimi se zvolna pohybuje vysoká postava. Moc vysoká. Jsem přece ještě malý kluk a táta je pořád tak veliký. Potrvá ještě dlouho, než dorostu a trochu přerostu. Ale jen o trochu. To spíš on se pod tíhou života mírně v zádech sehne. Blížím se k němu, ale nechci ho vylekat, a tak jako myška proklouznu do kuchyně, protáhnu se mezi nohama jídelního stolu na rohovou lavici a ani nevím proč, tátu z kouta mlčky a uctivě sleduji.
Tatínek, oblečený ještě, jak přišel z šichty, stojí před kuchyňskou linkou a ruce plné kuchyňského vercajku, jak by on řekl, mu hbitě kmitají. Ano, hbitě, ale přesně, a tak nějak obřadně. Co jen to tam kutí? Co dělá? Natáhnu krk a už je mi to jasné. Kuchyňské prkénko položené na ploše linky a na něm spočívají vedle sebe dva pečlivě ukrojené krajíce chleba. Trpělivě čekají, zatímco se tatínek věnuje něčemu jinému. No jistě, než vůbec po bochníku sáhl, vyndal z lednice máslo, aby pěkně povolilo. A teď přijde jeho hvězdná chvilka. Tatínek nabere máslo obratně na nůž a už se s ním blíží k cíli. Krajíce čekají. Jeho pohyby jsou rozvážné, nic neuspěchá, vše má svůj správný čas a okamžik. A máslo, stejně jako chléb si péči jistě zaslouží. Pak začne máslo klidnými dlouhými tahy roztírat po střídě. Nevynechá jediné místo, jen aby se máslo dostalo i do krajů, ale zároveň nepřesáhlo přes okraj kůrky. Copak se chce někdo máslem umazat?
Když máslo pokrývá v rovnoměrné vrstvě oba krajíce, uvaří si hrnek kafe. Pořádného turka, aby v něm podle tatínkových slov stála lžíce. Nikdy jsem později nechápal, jak mohl vypít na noc tak silnou kávu, a nakonec ani on to nechápal. Ale nepotřeboval to. Měl to tak rád. A když to tak měl rád, ničemu to nevadilo a nebylo třeba o tom naprázdno mudrovat. Vždyť už za pár minut bude v posteli vedle maminky pochrupovat stejně hlubokým spánkem, jakému bych se teď měl oddávat já. Ale to počká. tady je to lepší. Půjdem pak do hajan spolu.
Připravit kafe trvalo tatínkovi přesně tu správnou dobu, aby se máslo s chlebem propojilo tak, jak je třeba. Jeden od druhého si vezmou to nejlepší, co oba potřebují. Jeden druhému to navíc rádi dají. A pak je vše připraveno. Kuchyně se naplní zvláštní vůní, ve které se odrážejí tři hrdinové dnešního večera. Snad že tatínek nechce, aby to jedinečné aroma ostatní vzbudilo, jak se line dveřmi ven z kuchyně, opatrně je zavře. Pak se postaví k lince a přivře oči, jako by snad na něco čekal. Oční víčka se jen tak dotýkají, a tatínek pozvolna a zhluboka dýchá. Nechápu. Co jen to dělá? Proč se konečně nenají? Nenapije? Až později ocením, že takových chvil, kdy je všechno, jak má být a v naprostém pořádku, není tolik. Takové chvíle mohou mít různou tvářnost, ale je jich poskrovnu.
Pak jemným stiskem vezme krajíc do ruky, přiblíží jej ústům a zakousne se. A ještě s pohybujícími se čelistmi si mě najednou všimne. Vytřeštěně a se zvláštně protivným proviněním na něj zírám. Moje oči musí v tom přítmí zářit jak oči reflektory. Chvíli tak na sebe překvapeně civíme. Ani jeden neví, co říct. Uteče jen pár vteřin. Táhnou se ale jak med. Až to ticho k nevydržení bez rozmyslu proříznu tichounkou otázkou:
“Tati, můžu si kousnout? Já mám ještě hlad a nemůžu kvůli tomu spát.” Prosebně se usměju.
Tatínek se pod knírem taky usměje a nabídne mi druhý krajíc. S chutí si kousnu, i když ve skutečnosti hlad nemám. Snad jen chuť. Ze zvědavosti. Co na tom obyčejném chlebu s máslem tatínek má? Ale co to? Vždyť to je ten nejlepší chleba s máslem. Čím to? Vždyť už jsem takových snědl snad kilometry. Proč je tedy zrovna tenhle výjimečný? Nevím. To až dnes si myslím, že to ve své dospělácky nafoukané moudrosti vím, ale kdepak. To až tu tatínek nebude, pak se mi doopravdy rozsvítí jasným světlem a stopy té neopakovatelné chuti se mi připomenou na jazyku, jako výsměch osudu, o co všechno jsem přišel. O co všechno každý den přicházíme. A že to tak musí být. A že jen zlomek toho poučení dokážeme svou rozumem nadutou duší pojmout.
A tak nocí ukusujem chleba s máslem, drobíme na zem, však se to ráno zamete, tatínek zapíjí kafem, já ohřátým mlékem a mně je jako nikdy. Nemám však ani potuchy proč. Ale co je na tom, ne? A pak jdeme spát. Ani jedem nedojíme a nedopijeme. Mně to nevadí, hlad jsem vlastně neměl, ale o tom pšt. Snad ani tatínkovi. Snad se nezlobí. Zítra jde přece zase na odpolední a mně něco říká, že až se před půlnocí vrátí, bude mít hlad. Doprovodí mě šerem a tmou do pokojíčku, dohlédne ještě, abych se pořádně přikryl, letmo zkontroluje brášku, který se zas odkopal, a za několik minut už ho za dřevotřískovou stěnou slyším z ložnice pochrupovat.
Tak dobrou, tati. A díky.