Oči

Anotace: Tuhle povídku bych chtěla věnovat Aničce. Protože pro mne moc znamená a ona to po pondělku sama dobře ví. Díky za to, že to necháváš, tak jak to je. Díky za to, že mi dovolíš se s tebou přátelit. Díky za to, že jsi.

„Ahoj, mohu si přisednout?“ zeptal se tiše jakýsi chlapec, kterého jsem neznala. V jeho očích bylo vidět, že jsem se zamračila, ale nakonec pokynula na místo naproti sobě. Posadil se na místo a usmál se. Usmál se i přesto, že v mém obličeji viděl nezájem až pohrdání. Vždycky jsem se takto chránila, bránila. Lidé už mi stačili ublížit a ztracená důvěra se těžko získává zpět. Zvlášť, když o ni ani nestojí.
Celou dobu, co jedl oběd v přeplněné školní jídelně ke mně vzhlížel s úsměvem. Nelíbilo se mi to. Zamračila jsem se na něj ještě víc a podívala se jinam. Nakonec jsem to vzdala a šla odnést netknuté jídlo. Kuchařky byly opět nepříjemné, když viděly můj oběd a dali ho hned jednomu překvapenému dítěti a ještě ho okřikli, že zdržuje.
Vrátila jsem se ke stolu pro batoh a on na mě zíral takovým zkoumavým pohledem. Měl oheň v očích až mi z toho běhal mráz po zádech. „Ty nejíš?“ položila tu chvíli druhou otázku, tím svým tlumeným hlasem. Zarazila jsem se a vracela mu pohled. Můj byl o tolik mrazivější. „Ne tady a ne tohle.“ Odvětila jsem ledově a doufala, že s tím vyptáváním přestane. „Počkej na mě, prosím.“ Podíval se na mě psím pohledem a vystartoval vrátit své jídlo.
Nevím jestli si myslel, že na mě ten pohled zafunguje. Nevím, proč se se mnou bavil i přes to, jak jsem se na něj tvářila. Boural mojí celkovou obranu. Zeď, kterou jsem tak pracně budovala holýma rukama, abych se izolovala od světa, který mě tak zklamal. To vše dokázal jediným pohledem zbořit.
Na patě jsem se otočila a svižným krokem odkráčela z místnosti. Doufala jsem, že za mnou nepůjde. Marně. Za chvilku šel vedle mě, jako by ho nic nedokázalo vyvést z míry. Zlobně jsem si ho měřila. „Co mi pořád chceš?“ Hlas se mi třásl zlostí. Ale ani to na něj nefungovalo. Opravdu zvláštní bytost. Moji otázku nechal nezodpovězenou, místo toho mě obdařil pokřiveným úsměvem. A tak jsem ho prostě ignorovala.
Takhle to praktikoval každý všední den. Pořád dokola. A já ač nechtíc povolovala hradby.
Přinejmenším jsem se na něj už nemračila. U jídla sám od sebe vykládal. Nejdřív hlouposti, které mě unavovaly, ale později mi kousek po kousku odhaloval tu tajemnou a zářivou bytost, kterou pro mne byl.
Pokládal mi otázky, na které jsem zprvu odpovídat nechtěla, ale po čase jsem byla velice potěšena, že mu na ně mohu odpovědět.
Byl o tolik jiný, jak já, úplný opak. Já byla ledová, vážná, topící se v temnotě. Naopak on byl vřelý, veselý a zářivý. Stal se mým sluncem. Sluncem, které jsem tak milovala a přitom tak nenáviděla. Začal se mi v jistých, těch nejpodstatnějších, věcech podobat. Jakoby se na mě nějak dokázal naladit, ale ta změna byla strašlivá. Míň hýřil smíchem, úsměvy, pro něho tak vlastní. A i ten žár v jeho očích začal ubírat na jasu. Nemohla jsem to přeci dopustit. Byl to nejcennější, co jsem ve svém ubohém životě měla.
A tak jsem přemýšlela o řešení. Bylo jen jedno, ale mělo tolik možností. Vyvolila jsem tu nejméně bolestivou a z lékárničky vzala dvě plné krabičky léků. Vše jsem spolykala. Ani mi z toho nebylo špatně, jen úzko. Ztratila jsem vědomí, ale překvapilo mne, když jsem toho vědomí opět nabyla.
Šíleně mě pálilo v krku až mi z toho vyhrkly slzy do očí. Rozhlédla jsem se po pokoji, kde jsem ležela. Poznala jsem ji – nemocniční pokoj. A on tam byl.
Seděl na polohovacím křesle v obličeji úzkost. Ty jeho slzy a kruhy pod očima mě mrzely, bolely. Ihned ke mně přiskočil a líbal mě na tváře, ruce a čelo. „Bál jsem se, že tě ztratím.“ Šeptal horlivě přes horké slzy. Hodně mě to dojalo a brečela jsem s ním. A on mi ty slzy tak starostlivě stíral.
Pochopila jsem , že kdyby se mi to povedlo, byla by to ta největší chyba mého života. Kdybych to udělala, tak bych to světlo opět nerozzářila, ale zhasla úplně.