Jak ublížit řece...?

Anotace: Je to tak trochu osobní zpověď... Vyjadřuje, co jsem cítila, když umřel táta... Vkládám ji sem po druhé, tak doufám, že si ji konečně někdo přečtete a vyjádříte svůj názor!

Když mi to máma řekla, tak jsem jenom seděla, neschopná slova nebo pohybu, na našem prastarém gauči a ohromeně jsem na ni zírala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Táta? Můj tatínek, že umřel? Co je to za nesmysl, říkala jsem si. Jenomže vtom si mě máma přitáhla k sobě a začala mi vískat zrzavé vlasy. A přesně tohle byl ten okamžik, kdy mi z oka ukápla první slza. Uvědomila jsem si,že to není nesmysl, ale realita… Můj tatínek, můj nejmilovanější táta skutečně umřel a já s tím nemůžu nic dělat… Musím se smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím, nikdy mu už neřeknu, jak moc ho mám ráda…
Najednou mě zachvátila touha po samotě. Vytrhla jsem se mámě a vyběhla ven z bytu. Nevnímala jsem udivené výrazy lidí na ulici. Bylo mi lhostejné, že musím vypadat jako blázen. Moje bosé nohy pobíhající po chladném chodníku, bílá noční košile a ryšavé vlasy vlající kolem hlavy prostě musely vzbudit pozornost ostatních občanů našeho městečka…
Ale mně bylo v tu chvíli všechno jedno. Byla jsem natolik posedlá myšlenkou utéct co nejdál od reality,že mě nic jiného ani nezajímalo…
Doběhla jsem až k řece protékající naším městem, u které jsem si jako malá holka hrávala s tátou… Posadila jsem se na břeh a přemýšlela… Uvažovala jsem nad tím,jaké to teď bude, když zůstanu sama s mámou, bez táty, a znovu jsem propukla v pláč.
Moje vzlyky ale přehlušil bezstarostný zpěv řeky pode mnou a ve mně se najednou vzedmula vlna prudké nenávisti. Nesnášela jsem tu vodu, která se mnou neměla slitování! Neměla ani kapku pochopení pro holku, která ztratila tátu… Prostě si tady jenom tekla a zpívala tu svojí veselou melodii! Nenáviděla jsem ji za to, že necítila žádnou bolest, ale já ano… Nenáviděla jsem jí tolik,jako jsem milovala tatínka! „Hloupá vodo!!!!!Jak já tě nenávidím!!!!!!!! Zabiju tě!!! Zabiju, slyšíš??!!!“ rozkřičela jsem se na celé kolo, jako bych chtěla skutečně vodě ublížit,jako by bylo možné zabít řeku…
Ale já byla jako smyslů zbavená… horečně jsem přemýšlela,jak jí ublížit, jak zabít řeku… A najednou mě to napadlo. Už jsem věděla,jak zraním vodu.
Bez rozmyslu jsem se rozeběhla a skočila. Ozvalo se plesknutí,jak moje tělo dopadlo na hladinu, ale za pár sekund už si řeka zase klidně broukala tu svou klidnou, veselou melodii…