Anežko, nepoť se!

Anotace: Ze života lidí

Anežka se potila.
Na tom by nebylo nic divného. Toho srpnového odpoledne se potilo celé město. Anežka šla obtěžkána taškami, naplněnými až po okraj potravinami. Nákup na celý víkend. Sobota a neděle na chatě. Měla to velmi těžké. Musela často zastavovat, igelitové uši kabel neodhadnutelně pružily a zařezávaly se jí do dlaní.
"Jen, aby mi nějaká nepraskla." Pomyslela si. Právě když pohledem kontrolovala jejich výdrž, srazila se na rohu ulice s pánem který nesl záchodovou mísu.
"Krávo blbá, čum ,kam jdeš."
"Promiňte," špitla Anežka.
Očima přejela celistvost tašek, přikázala si: "Anežko, klid a už se nepoť."
Posbírala rozsypanou cibuli a celá rozrušená z téhle nečekané srážky se ani pořádně nerozhlédla a vstoupila přímo do vozovky. Jekot brzd a skřípění drahých Michelinek o nekvalitní asfalt s ní pořádně škubl.
"Kam čumíš, babo blbá, chceš být mrtvá?" dolétlo k ní spolu s pachem doutníku z pootevřeného okénka černého mercedesu. Anežka se těžce zvedla z vozovky a ještě tišeji než poprvé špitla směrem k autu: "Promiňte."
I kdyby to však zakřičela, zanikla by její omluva v troubení aut stojících za mercedesem. Rychle z vozovky posbírala zbytek rozsypané cibule. Pár se jich zakutálelo pod auto. Uvědomila si, že asi bude mít málo cibule na guláš.
Konečně se jí podařilo přeběhnout silnici. Hlasitě si oddechla.
"Tak snad ty kabele vydrží," blesklo jí hlavou. Nevšimla si však, že vstoupila rovnou
do úseku chodníku, který byl vyhrazen pro cyklisty. Schimanna zaječely.
"Ty krávo jedna pitomá, kam čumíš!"zařval na ni depilovaný bloňďáček ze šlapátek horského kola značky Author.
Anežka znovu posbírala zbytek rozsypané cibule a takřka neslyšitelně utrousila:
"Promiňte."
Na tramvajové zastávce bylo nepředstavitelně mnoho lidí.
"Anežko, nepoť se!"
Marně mozek vysílal tento příkaz k jejím potním žlázám. Anežka se snažila dostat co nejblíže k nástupním dveřím. Jedno ucho igelitové kabele ten tlak nevydrželo. Zbytek cibule se rozsypal přímo do kolejiště před přijíždějící tramvaj. Anežka si uvědomila, že jestli se nechce vrátit koupit novou cibuli, bude si ji muset půjčit od sousedky Marie. To bude zas keců o tom, jak by měla udělat něco s tím svým pocením.
Dostala se jen na první schůdek tramvaje a zády tlačila tu masu lidí dovnitř.Dveře se
s odporným ječením bzučáku začaly zavírat. Z posledních sil se snažila opřít o zavírající se dveře. Z druhé strany však bránil protisměrně jejímu záměru mladý vojín, který se dveře naopak pokoušel otevřít a nastoupit.
Vojín se dál snažil dostat do tramvajové soupravy číslo 13 a s omluvným výrazem v tváři směrem k Anežce prohodil:
"Promiňte."
Anežka chvíli zaváhala, pak opřela své zpocené chodidlo o vojínovu hruď a zařvala:
"Ty zelenej debile, ty jeď tankem!"
Dveře tramvaje se konečně zavřely, na refýži se v prachu válel nic nechápající vojín , tramvaj se kvílivě rozjela…
…a Anežka se z ničeho nic přestala potit.