O ničem, ale barvitě

Musím teda říct, že mám po kapsách schovaný metro. A jak mi jezdí sem a tam, občas se zachvěju a spadnu na zem. Ouplně celej. A pak se těžko zvedám, protože venku je strašnej vichr, že by mohl stromy lámat. Jenže stromy už nejsou, aha! Všecky je vykáceli hamižný lidi, ty svině zasraný zlotřilý. A proč vlastně? Pro pár sešitů, ňáký to počteníčko, hlavně, ať se to leskne a jsou tam i vobrázky. A taky jsem slyšel, že ty stromy káceli na stoly, židle a dokonce i na skříně. No kde to jsme. Já odjakživa dávám svý věci na zem, a žiju, no ne?

Měl jsem na zemi tak strašnej nepořádek, že jsem se na něj už raději ani nedíval a jen jsem sledoval televizi. To vám teda řeknu, že když člověk celé dny jen sleduje tu televizi, tak se dozví hromadu užitečnejch věcí. Akorát, že jsem z toho tak zpitomělej, že si ani nevzpomenu, co všechno jsem se za těch několik dní naučil. Psal mi jednou poeta. Báseň. To jsem byl ještě císařovnou, to byly nádherný časy, když jsem měl všechno to svinstvo před sebou a letadla lítala prostě tak nějak vejš a všecko to venku vonělo tím správným dojmem. Jo, to bylo něco. Jo a hanele měla jen dvě kočky. Je to sice veřejná informace, ale ona mě za to určitě nezabije.

Chtěl jsem ještě říct, že ty mosty stavějí nějak blbě. Onehdá jsem se vydal na špacír, že si jako cvičně skočím, však víte proč, a aby se neřeklo, vzal jsem si do baťůžku i konopný lano, že se jako při tom všem i pověsím, taky cvičně. A jak jsem si uvazoval smyčku, jde kolem takovej člověk, a mluví na mě. Já mu v první chvíli nevěnoval pozornost, ale když už byl docela blízko, tak jsem mu teprve začal rozumět, co říká. A byly to zajímavé věci. Že jako jestli nechci spasit svůj život a proč si vážu kolem krku to lano, že prej mi nabízí lepší alternativu a já z něj byl tak zblblej, že jsem dočista zapomněl, že skáču jen cvičně, a skočil jsem z toho mostu dovopravdy. Lidi, to vám byl let. Já skutečně letěl, a bylo to prostě nenapodobitelný. Ale dole, jak měly bejt normálně ty domy, tak ty tam vůbec nebyly. Místo nich jsem viděl jen nebe. Já prostě buďto padal vzhůru, nebo ten most stál nad mraky. Tak jsem letěl, a protože to trvalo dlouho, měl jsem čas na uvažování. Napadaly mě různý věci, ale ze všeho nejvíc jsem nadával na stavitele mostu, že ty mosty stavějí tak nějak strašně blbě a moc vysoko. Když chce člověk umřít, tak chce přece umřít hned. A šmitec.

Slíbil jsem jedný holce básničku. Je to pěkná holka, takže ta básnička musí bejt taky pěkná. To každopádně.
Napsal bych třeba něco jako tohle:


Strašně moc a hrozně ti chci
ukázat kam doletí světlo z hvězd
když se zrovna nedíváš
hladit tvé ustarané vlasy
když proměňuješ slzy v odrazy na hladině
řeky
která protéká
mezi námi
každý břeh má svá pravidla
je na nás
kterou stranou noci poplujeme


.