Jazzy morning

Anotace: Nic než to co žijeme a kápi dní které nám byly určeny a vyměřeny pro krásost jasnosti toho co znamená náš letní sen v zimním prozření jedné noci v délce hloubky po půlnoci jež hltí své noty altka...

...

Probudil se toho dne se slovy jam na rtech, ař neměl nikoho do party ve zvyku začal jamovat sám. Byl to blues odpočatosti a naděje na radost nezávislosti a vykoupení ze spletité cesty životní nostalgie na mládí. Svéhlavé dny měly pominout ve prospěch vyšších zřejmých náspů jednoty tvorby. Prochází se po bytě, vítá světlo polehává, vypíná budík, zaměřuje se na první skladbu, kterou mozek v ten den tónin uslyší, vydá ze sebe jen zlomek než vstane. Pouští si mezihru, v dálce saxofonové délky a něžný beat Sleepwalk od Matrixe v tichu souží se v krásném sepjetí a lásce v tichém něžném. 

Mám v hlase dvě ze sedmi tónin, začínám improvizovat, svlékat se do přímého bezprostředního okamžiku, je to víc než sen, je to krása, která nepomíjí, je v tom celý život a celá smrt, je tam délka toho co je námi když se soustředíme na zářnou vteřinu vrcholu, v trnutí i vytržení, ve znění zvíření a lázeň okamžení v prozžení. Procházím se p obytě, dávám si na čas, je poledne, vařím oběd, kořením jej hudbou, dotvářm atmoséru bytu, beatboxuji a protrhávám hranice, slyším jen beat a melodii kterou se mi podařilo vytvořit.

A kam jsme dopluli v tom chaosu atmosféry života, vítá nás naše hlasová impertinence, slyšíme zesnulého umělce, kterého se snažíme napodobit, v hlasovém taktu improvizujeme nad tísní a láskou, nad tím co je explozí našeho duch,a vířivým tornádem, smítkem nad vlascem, vysokým sýtem, procházíme, čteme legendy, vidíme budoucnost, vycházíme na světlo a vítáme ty co nás oblažují svým pocitem, nezmírajícím, slavným pocitem na konci toho, čemu říkáš čas, když miluješ hudbu, prostor....

Dřív než unikneme tomu co ze spaní nazýváš společnost, vydáme společnou energii za svátost našich okamžení, za výspu protržení, projdeme parkem kolem policejní dvojice, říkáme si verše v anglickém lyrickém znění, až do oněmnění až do trýzně bezdechého na výdechu měchu plic, jako bys nemohl dojít víc, jen se mačkáš v útulném krbu gest, v tichém svícnu svéhlaví měst, které miluješ, jdeš a šeptáš, pláš a vévodíš, závodíš a to co odpovíš si zase nadhodíš, máš směnu tu odehraješ, několik hodin pro to plaješ, pro minulost i budoucnostl, ještě toho nemáš dost, jen abys dal svému průchodu znějící pohotovost...

Už je noc, vracíš se do města, nad soumrakem a lidé se bojí říci si nové něhy a pocity, jen ty věříš a začínáš s dívkami, recituješ báseň všem kráskám a milenkám světa, je to pro ně velké vyznění, to stavení chrámové, lodi snové, jen ty dny nespočaté dnové, jejich časy plové, takové zralé, živé, plující, délkou tající, vyzývající, jemně hrající, čím to vyvolávající, až do sna tkající, tak dochází k cestě, nachází klub, v něm hřejivého tepla srub, teplé pálavy, bílého vína tlup, tam nachází vášeň sen, hluboké síly, jeden hřeben, onen sních, sníš li smíš li sněží o to tu běží...

Čte si o velkém jazzmanovi, jak hledá velkéhé Birda, New York plný Bebopu, ta tichá noc, ta mocná noc a její vlna jak se proudí domovem bez sil a bez počátku, hjen by pozbyl látku, život se nevyčerpá, co jen ze dna svého dá, tak tě poddá a vysvobodí, jen tě zahodí a zase probudí..

....