O jednom chutném dni

O jednom chutném dni

Sbor Pražských pěvců, jehož jsem členem měl koncert. A ne tak ledajaký. Byl to významný koncert. Sjely se osobnosti malé, menší, velké i větší – jednou z nich třeba premiér Sobotka. A toho jídla!
A jaký že to byl den? Šlo o slavnostní večer při příležitosti předávání cen Technologické agentury České republiky. A vážně ho pojal i Standa, čili milovaný i nenáviděný sbormistr, Mgr. Stanislav Mistr – zkoušel možná i více než obvykle. Možná jsme to i uměli. Těším se, jak se nadlábnu!
S obtížemi jsme se zabydleli v budově bývalého federálního shromáždění – obtíže byly třeba ty, že se Standa při shánění zázemí pro svoje hudební těleso porafal s organizátorem a získal tak pro svůj život dalšího nepřítele; dále, zázemí jsme získali v zakouřené chodbě, což – jak by řekl Saša Slabý – „nic moč“ pro dvě pokročile těhotné sboristky a nekuřácký sbor. Ó, jak si to posléze vynahradím.
Chvíle CH nastala, jdeme na plac. Jsme na place. Ale kurňa, něco je špatně. Vlastně víc věcí – další „obtíže“ přichází v ne zrovna vhodnou CHvíli:
„Plac“ je osvícen úplně jinak než na zkoušce – musíme dosti nepříjemně natáčet noty na světlo. Navíc světlo přichází ze sálu – zpoza Standy –, takže jsme jednak oslňováni a zadruhé špatně vidíme na Standovo gesto. Potom, někdy se při zaplnění sálu stává, že se změní akustika k lepšímu – nestalo se. Ale jak si potom zaplníme žaludky: Mňam už teď!
Odzpíváno. Moje maličkost si myslí: ‚Nebylo to špatný, myslim. Jako jo, něco se tam stalo, ale zas tak moc ne. Co asi Standa na to?‘
Bezprostředně po dozpívání Standa jakýsi úsměv vyloudil, ovšem teď je úsměv neoddiskutovatelně tatam. A z jeho úst přichází nekompromisní: „Tohle byl největší prů*er v historii Pražských pěvců, pokud se bavíme o takto významných akcích. Nejradši bych se někam zahrabal. Asi je to i moje chyba – poslední dobou jsme byli v moc velkym zápřahu. Každopádně, jestli vás můžu poprosit, zmizte vodsud co nejrychlejc; nechci se zas bavit s nějakou paní, co řekne: ‚Ale vy asi nejste profesionální těleso, že?‘ Takže, odpusťte si banket a jděte domů.“ Eh, cože, prosím? Jako žádné jídlo?
Mezi ztichlé a prostory objektu pomalu opouštějící členy našeho sboru přichází paní, co nás na akci přizvala. Dá se do řeči s naším sbormistrem. Ten vyluzuje zprvu opatrné úsměvy, když paní pěje poněkud nadmíru, překvapivě, chvály. Standovo srdce postupně taje a měkne, zatímco já přihlížím, protože mám hlad. Chci se totiž u Standy ujistit, že to s tím zákazem myslel vážně.
Dlouhá rozmluva paní a Standy skončí – tou dobou už je Standův úsměv přirozený a nenucený. Standa na mě a ostatní zůstavší koukne a prohlásí: „Tak si teda něco dejte.“ Hurááá!
Kaviár, kančí guláš, ovocné kytice, Chardonnay a tak dále. V tomto oboru můj slovník zaostává. Můj jazyk by to popsal lépe. Zkrátka si velmi dobře, velmi dobře pochutnal. Byla to tedy fakt mňamka, to nemůžu říct.
Historka dostane pěknou třešničku při mém návratu domů. Paní v tramvaji se udělalo zle a – řečeno s lidem – hodila v ní šavli. Cestující si drží nosy a okolo šavle se vytvoří spontánní diskrétní zóna. No fúj!
V čem že spočívá ta třešnička?
No, tak si to zopakujme. Standovým příkazem opustit budovu jsme měli přijít o kulinářský zážitek – kulinářský zážitek měl být nula, nic. Standovým smilováním nakonec na kulinářský zážitek došlo. Den však chtěl, abych zakusil ještě jiný kulinářský zážitek – kulinářský zážitek se znaménkem minus. Abych si uvědomil, že někdy horší něco nežli nic.
Den to byl pěkný, pestrý. Díky, Pane.
Autor Dandílek, 06.11.2015
Přečteno 292x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter