Mozaika, I.: Poslední marnost

Mozaika, I.: Poslední marnost

Anotace: Miniatura zasazená do počátku 17. století v mém universu.

Sbírka: Mozaika I.

Poslední marnost

 Třesu se zimou, mrazem a vichr, jež se snáší z temných mraků na zákopy, mě bičuje do obličeje. Mám dojem, ale asi to není jen dojem, že paní Smrt se ke mně blíží, že už si pro mě jde, a já s tím nemohu nic dělat. Že jediné, co mohu dělat, je postavit se jí vstříc, a pokud zemřít, tak zemřít k užitku. Ano, asi tak bych to řekl, když křečovitě svírám pušku v ruce, ležící v zákopu, s pytli písků nad hlavou. Všechny mé myšlenky se nyní upírají k mé rodině, k bratrovi, k mým rodičům, ke všem úspěchům i neúspěchům, ke všemu, co jsem zažil. Probohocísaře, vždyť mě snad probíhá život před očima. To je to svaté, přesvaté znamení nadcházející smrti, pomyslím si s pláčem, ale vím, že zemřu, abych něco dokázal. Jiní tady zemřeli banálněji a hloupěji, někteří na tyfus, někteří při rvačkách, někteří hloupostmi z nudy, ale já takhle nedopadnu.

Vstávám, či spíše se snažím dostat do podřepu a opatrně se plížím po zákopu. Překračuji rozstřílená a zakrvácená těla svých spolubojovníků v šedivých uniformách s purpurovými výložkami, jejichž bezduché oči mě pozorují, vkládají do mě své naděje, ty co jim zbývají, ale to si spíše, jen já představuji. Jsem uvržen do šílenství, které se do mě promítá. Plížím se okolo hnízda kulometu, kde je pár dalších vojáků a střílejí na sever, ke svažující se pláni, kterou přes všechny útrapy, zoufalství a marnost bráníme. Škvírou ve stěně z pytlů vidím, jak kulky kulometu dopadají na řady postupujících polských vojáků. Ti se vcelku dobře kryjí za každý kámen, každou mrtvolu člověka, či koně, za každou trosku a v každém kráteru, na který narazí a postupují pomalu, ale opatrně. Nemusí spěchat. To my tam umíráme hlady a zimou.

Teď, nebo nikdy, pomyslím si, když přes tu škvíru uvidím polského důstojníka. Čepice je nepřehlédnutelná. Jaká hloupost a marnivost polské vévodské armády, tyhle jejich čepice. Za mrtvolou koně se kryje polský oficír s šedivou čepicí. Kulomet na něho nevidí, ale z mého úhlu je dobře vidět, ač skryt za bezvládnými kopyty koně. Nadzvednu hlavní pytle a snažím se zamířit. Důstojník je desítky metrů daleko, schovaný za koňskými nohami, ale je tam. Třesoucí prst přikládám na chladnou kovovou spoušť, zatajím dech, přestávám vnímat okolí, přestávám vnímat zvuky vzdáleného dělostřelectva a střelbu z jiných částí zákopů, i ten zatracený kulomet, který rámusí o sto šest. Všechno okolo zmizí a já, mířící k důstojníkovi, zmáčknu spoušť. Kulka vyletí… a zasáhne koňské nohy. Nikdy jsem nebyl dobrý střelec, ale díky rámusu kulometu si toho důstojník nevšiml a hovoří ke svému podřízenému, dalšímu vojákovi, který se kryje vedle něho.

Otočím se, kleknu si a schovávám pušku. Rychle přebíjím. Vsunuji další náboj do pušky a podívám se vedle sebe. Naskýtá se mi jeden z posledních pohledů v mém životě. Myslím, že je to Gregor, tedy to, co z něho zbylo. Leží tam, s ustřelenou čelistí a vytřeštěným pohledem v očích, které jsou mnohem živější, než oči jiných padlých. Další mrtvý, kterého jsem znal měsíce. Výcvik u Konstantinopole, boje v Uhrách a tažení přes Bratislavu. Brzy měl jet domů, živý a zdravý. Pojede domů, mrtvý a v rakvi.

„Za tebe, kamaráde!“ řeknu s úsměvem, vstanu, opět zaujmu své postavení a kulka od ostřelovače z nedalekých křovisek proletí mým okem a rozdrtí mozek.

Autor Vayl, 08.03.2022
Přečteno 270x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí