Mozaika 4, VI.: Vzpomínka

Anotace: Římská říše, Gallipoli, léto 1327.

Vidí to, ale přál by si to nevidět. Sedí na pahorku, při okraji zákopů, více své okolí nevnímá a z očí se mu řinou slzy. Je zajatcem ve vlastní zemi, hlídaný vítěznými povstalci a sledujícími, jak ke břehům připlouvají další lodě, které míjejí trosky zničených a potopených galér, kde na tělech zabitých vojáků a námořníků hodují mrchožrouti. Jak marnotratný, zoufalý a zbytečný je tento boj, pomyslí si větu, kterou by býval zaznamenal do svého zápisníku, kdyby jeho ruka neodletěla v dál a jeho zápisník se nezměnil v popel při bombardování. O co absurdnější všechno je při pohledu na prapory armád.  Červené prapory se zlatými dvouhlavými orlicemi povstalců proti purpurovým praporům se zlatými dvouhlavými orlicemi císařských. Ještě ráno bylo všechno v pořádku… dá-li se to tak říct. A nyní je z něho troska. Linii hájil, nepříteli ztráty způsobil, ale bylo toho příliš málo.

Slunce pomalu zapadá nad krvavým průlivem a podél nepříliš střeženého tábora zajatců se přesouvají zástupy vítězů pochodující na Kissos, ale co je to za vítěze? Od krve, znavení, někteří obvázaní, toužící po odpočinku a vnímající stejně dobře nesmyslnost tohoto krveprolití. Nevypadají o nic lépe, než zajatci celý den hájící zákopy proti vylodění. Vzpomínal, jak střílel proti postupujícím rebelům, salva za salvou. Pušky i kuše, luky i děla zákopů. Vše, aby se zabránilo povstalcům získat předpolí k tažení na Konstantinopol.

Ale on teď sere na nějaké předpolí a Konstantinopol. Už žádné nemá a nebude mít, co ovšem má, jsou vzpomínky. Vzpomínky na nástup, na kopání zákopů, na umisťování pastí, vzpomínky na to, jak se zdejší průliv zaplavil mořem lodí plných vojáků, jak řada za řadou vojáci padali, ale přes veškerou střelbu se je nedařilo zastavit. Bylo jich příliš mnoho a obránců příliš málo. Nejhorší ze všech vzpomínek je však úplně jiná. Ne vzpomínka na ztrátu ruky, ne vzpomínka na to, jak výstřel z děla roztrhal jeho přátele jen pár metrů od něho. Nic z toho. Ta nejhorší vzpomínka je, když začal zteč na zákopy. Viděl běžící povstalce, střílel na ně. Jednoho zasáhl do krku, dalšímu jeho náboj proletěl rovnou břichem, skrz na skrz, ale pak už nepřítel dosáhl zákopů na kopcích.

Jeden z povstalců naběhl rovnou na něho. Přeskočil menší balvan a skočil do zákopu. Bylo to dost bez rozmyslu, a tak se dokázal ubránit. Popadl pušku a udeřil na povstalce bajonetem. Dlouhý bajonet zasáhl vzbouřence na solar. Bodák projel vzbouřencovým břichem a ten se sesunul do špinavého zákopu. Prohlížel si ho. Sledoval ho a rychle oddychoval. Nejenže to byl obyčejný chudák jako on sám, ale znal ho. V mžiku jednal instinktivně, bránil se před smrtí, kterou mu měl povstalec přinést a v druhém momentě rozeznal povstalce. Je to už pár let, ale vzpomínal si, že s ním bojoval v Itálii proti milánské armádě. Přivedl do jejich opevnění zpěváky, kteří hráli před bojem a později i prostitutky. Teď tam povstalec leží, v očích výčitky, kterými spaluje zajatého vojáka skrze jeho vzpomínky.

Zajatec vstává. Překvapeně si toho všimne jen těch pár jeho společníků, kteří ještě mají dostatek sil něčeho si všimnout. Ostatní to ignorují, sužováni podobnými vzpomínkami, polámaní na duši a na těle. Nemají už důvod se o nic zajímat, bitva je připravila o jejich existenci a budoucnost. Zajatec odchází, ignorujíc varování ostatních a míří směrem k mořským břehům, aby našel svůj vodní hrob.

„Stůj!“ zakřičí povstalec a namíří na zajatce pušku. „Vrať se hned k ostatním, slyšíš?!“ zajatec dává nohu před nohu a sleduje poklidné moře zbarvené slunečními paprsky. Přechází prašnou cestu, před kterou se nyní přesunují vojáci, nebo povozy a dál si nevšímá výkřiků povstalce. „Tak zastavíš se?!“ pokračuje povstalec a zajatec cítí, jak mu z očí padají kapky slz, které zkrápí vyprahlou půdu zdejšího poloostrova. „Počítám do tří, pak tě zastřelím!“ další slova, která přicházejí vniveč, a zajatec se usmívá s každým krokem, o který je blíž k mořským břehům. Je smířen se vším. Toho dne zabil sám sebe. Ne, tím že se sebral a zamířil k moři, ale tím, že v bezdůvodném šílenství zabil starého kamaráda. Je vinen stejně jako ti, kteří tuto válku vedou. Nejen nebýt jich, ale i nebýt jeho samotného, nebylo by války.

Zhluboka se nadechne, neposlouchá odčítání vzteklého vzbouřence a s rukou v kapse jde dál k moři. Po pár vteřinách se ozve pronikavá rána, která by v předchozích hodinách nejspíše zanikla ve veškerém hluku, ale nyní je tak nepřeslechnutelná. Ucítí bolest, kulka se mu zavrtává do zad a zasáhne srdce. Blednoucí padá na kolena, a zatímco jeho popravčí je rozzuřený, on je klidný.