Udělala jsem to

Anotace: Vůbec jsem netušila jak to pojmenovat, docházejí mi názvy na depresivní díla.

Když jsem o tom řekla mamce, odpověděla mi, že je to v mém věku normální. Nechtěla jsem ze sebe udělat krávu, která si myslí že má bůhvíjaký problém a tak jsem se usmála a přikývla. Jasně mami, co mě to napadlo, rozhodně nemám deprese. Ano, neřekla jsem takové ty detaily že mě šikanujou spolužáci, že stále přemýšlím jak odsud zmizet nebo jak spáchat bezbolestnou sebevraždu, ale to by její názor stejně nezměnilo, ne? Věděla jsem, že to řekne, ale doufala jsem, že mi pomůže. Tak nic.

Ani u taťky jsem nepochodila. Řekl mi, že si mám odpočinout a bude to dobrý. Jako každý večer jsem doufala, že usnu dřív než se dostaví moje "deprese", ale moje mysl mě nechtěla nechat na pokoji. Ležela jsem a přemýšlela jestli se mi víc chce brečet nebo řvát. Zabořila jsen hlavu do polštáře a držela v sobě tu neskutečnou bolest, která jakoby se mi drala z hrudi. Život je tak na hovno.

Po chvíli přemýšlení o tom, že zítra je pondělí a tak budu muset jít mezi své příšerné spolužáky, protože mamka a učitelky už mě po třech útěcích nepustí z očí, jsem konečně usnula. Druhý den ráno jsem se na naléhánímámy sbalila a ona mě odvezla do školy. Znovu jako každý den jsem se jí pokoušela přemluvit že půjdu sama, ale potom, co mě naposledy hledali dva dny už nechtěla riskovat.

U školy se se mnou rozloučila a předala mě učitelce. V něčem to byla výhoda, před vyučováním mě nemohli šikanovat spolužáci, ale o to víc jsem si jejich posměšků užila jindy. Nikdo se se mnou nebavil, aby ho náhodou nepostihl stejný osud jako mě. Učitelka mě dovedla do třídy. Vyučování bylo neskutečně dlouhé a tak když skončilo, vyběhla jsem ze třídy.

Mamka na mě vždycky čekala před školou, kdybych byla dost rychlá tak možná- "Stůj, Nováková" ozval se ten hlas. Kurva. Zadrhla jsem se uprostřed kroku a pomalu se otočila. "Nech mě na pokoji Lukeši!" řekla jsem nahlas a pomalu couvala chodbou. Jen se zašklebil a dál pokračoval směrem ke mně. 

Narazila jsem zády do jednoho z jeho kumpánů, který mi okamžitě zkroutil ruce za záda. Znova kurva. Ušklíbla jsem se. Dávno jsem věděla, že bránit se ke k ničemu a dopadnu jen hůř. "Kdy si na mě konečně troufneš sám srabe?" Zeptala jsem se když ke mně došel. Odpovědí facka. "Co se opovažuješ říct něco takového někomu jako jsem já, ty čubko?!" naštvaně mi zasyčel do obličeje. "Jdeme!" zavelel Lukeš svému kumpánovy. Kolem nikdo nebyl, jakmile se objevili ti dva. Dokonce jsem zahlédla z jiné chodby vyhlédnout dívku o něco mladší než jsem já, ale rychle utekla. Díky. 

Odtáhli mě na záchod. Jako obvykle mě topili v záchodě, nic příjemného, nechci o tom víc mluvit. Když se mnou skončili a já se trochu vybrečela (ano, stále brečím když odejdou a cítím se jako slaboch) upravila jsem se a stále mokrá vyšla ven. Mamka se na mě vykuleně podívala, ale řekla jsem jí, že mi bylo vedro. Pochybovačně si mě změřila pohledem, koneckonců v půlce listopadu už tak horko nebylo, ale dál to neřešila. Jeli jsme domů v naprosté tichosti. Nechtěla jsem si povídat. Pustila jsem si hudbu do sluchátek a snažila se z hlavy vypudit ten pocit bezmoci, který jsem ještě před chvílí cítila.

Jak moc jsem to chtěla ukončit!
Jediné, co mi zabraňovalo skončit můj život, byli moji rodiče. Měli mě rádi a já je. Kdyby nebyli oni, dávno bych využila provaz, který jsem měla pod postelí. Kdysi ho chtěl taťka pověsit na zahradu na šplhání, ale nikdy se k tomu nedostal. Nedávno jsem ho odnesla z předsíně. Nikdo nevypadal, že by si všimnul že chybí. 

Když jsme dorazili domů, mamka s taťkou ještě vyrazili na nákup. Slíbila jsem matce, že neuteču, zalezla jsem si do svého pokoje a kreslila si. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou už se stmívalo a rodiče se ještě nevrátili. Třeba jsem si jich nevšimla napadlo mě. Nechtělo se mi ale vstát a jít to zkontrolovat. 

Ještě asi půl hodiny jsem si kreslila, když najednou někdo zazvonil. Čekala jsem, že to vyřeší rodiče, kteří už určitě byli doma, ale po chvíli se zazvoní ozvalo znovu. Ucítila jsem příval podezření. Sešla po schodech dolů a otevřela dveře. 

Stál za nimi nějaký pán v obleku. "Dobrý den, potřebujete něco? Rodiče jeli na nákup a ještě se nevrátili" pozvala jsem ho. "Dobrý den, vy jste slečna Nováková?" zeptal se mě. Tiše jsem přikývla. "Musím vám něco oznámit, ale doporučuji vám, abyste se posadila." Dovedla jsem ho do obýváku, pokynula mu ať si sedne na pohovku a sama jsem se usadila do křesla naproti němu. Přišla jsem si jak ve snu a cítila jsem, že přijde něco zlého.

"Slečno Nováková, vaši rodiče zahynuly při příšerné autonehodě" řekl vážně. Vykulila jsem oči. "C-co?!" vykoktala jsem ze sebe. "Je mi líto" řekl ten muž. Cítila jsem se jako v noční můře. Jakoby kolem mě najednou vznikla bublina, která mě nechtěla pustit zpět do reality, kde jsou mí rodiče mrtví. Jen můj mozek se snažil přebrat a pochopit slova, která jsem před chvílí uslyšela. 

Pán ještě něco říkal, ale zarazila jsem ho gestem ruky. "Můžu... můžu jen chvíli samoty?" zašeptala jsem. Muž přikývl. "Můžete zůstat tady, jen mi dejte chvilku... " řekla jsem a pomalu vyšla po schodech do svého pokoje. 

Sedla jsem si na postel a položila hlavu do dlaní. Chvíli jsem jen tak seděla, než začali téct slzy. Stále jsem částečně nevěřila, co se stalo, ale část mého mozku už pochopila. Co budu teď dělat? Seděla jsem ztuhle na posteli.

Pak jakoby mou mysl ozářil blesk. Jedno východisko tu bylo. Pod mou postelí.Vytáhla jsem provaz zpod postele. Byl trochu zaprášený. Vstala jsem a pomalým krokem jsem se vydala do ložnice svých rodičů. Měli pod stropem takové pěkné trámy, kam jsem se jako malá často snažila vylézt. 

Naměřila jsem provaz a jeho konec jsem přivázala k jednomu z trámů. Pohybovala jsem se pomalu a rozvážně. Na druhý konec jsem uvázala smyčku, kterou jsem tak dobře uměla. Pod provaz jsem potichu dala židli a postavila jsem se na ní. Navlékla jsem hlavu do smyčky a usmála jsem se. Nelitovala jsem konce, snad jsem se na něj i těšila. Zavřela jsem oči a seskočila ze židle...