Jeannette

Kapitola I.

Kam jdeme, tati?

„Kam jdeme, tati?“, zeptala se malá Jeannette otce. Svoji otázku jen zašeptala, protože na svůj věk to byla moc chytrá holčička a věděla, jak je důležité být opatrná, chovat se nenápadně, mluvit potichu. Věděla, jak je důležité na sebe nijak neupozornit, věděla, jak zle by se ta sebemenší chyba mohla vymstít.

I za ty vlastně krátké roky svého života se naučila mnoha důležitým věcem. Věcem, které by za jiné situace, v jiné zemi a v jiné době byly zcela zbytečné, ba přímo absurdní. Ale ona žila v době, kdy tyto věci rozhodovaly o životě a smrti, o přežívání nebo utrpení, o bolesti tiché a trvalé, o bolesti časem vlastně téměř snesitelné, když si člověk zvykl, protože člověk si časem zvykne na cokoli. Nebo ty věci rozhodovaly o bolesti brutální, rychlé ale k neunesení. A k nepřežití.

Věděla, jak je důležité, chodit s hlavou sklopenou a nedívat se nikomu do očí. Zejména ne mužům, kteří celé dny i večery vysedávali v kavárnách a hvízdali a sprostě a hlučně pokřikovali na každou ženu nebo dívku, která nebyla zahalená. Ti muži měli plnovousy, mluvili špatnou francouzštinou, z níž často znali jen slova, která vlastně malá Jeannette vůbec neměla poznat, nebo alespoň mnohem později, než je poznala a než se odehrává tento její příběh.

Ti muži se chovali, jako by jim patřil celý svět. A on jim také čím dál více patřil. Čím dál více těm mužům s plnovousy patřil celý svět malé Jeannette. Čím dál více těm mužům patřily všechny kavárny ve městě, ve kterém Jeannette žila. Těm mužům patřily ulice toho města. Patřily jim domy, patřily jim i okna těch domů. A patřil jim i strach lidí za těmi okny.

Za těmi okny se schovávali obyvatelé toho města. A ustrašené myšlenky obyvatel toho města. Za těmi okny se schovával strach a ochromení obyvatel toho města, jejich podvolení a jejich zotročení. A protože to vše také patřilo těm mužům, co uměli špatně francouzsky, nosili plnovousy a nikoho a ničeho se nebáli, tak těm mužům s plnovousy patřili i obyvatelé toho města.

Ti muži s plnovousy nikdy neměli z ničeho a z nikoho strach. Nikdo si na ně netroufl. Policisté, dokud se ještě vůbec objevovali v ulicích, se vždy tvářili, jako když nic nevidí. Když ti muži s plnovousy někoho na ulici zmlátili, všichni se časem naučili se tvářit, jako že nic nevidí. A pak ustrašeně šeptali za okny těch domů, za zataženými závěsy v oknech, za zataženými závěsy vlastního strachu. A za zataženými závěsy vlastní zbabělosti, ale vlastně zoufalství, které se těm, kteří to nezažili, může zdát jako zbabělost. I policisté se tvářili, že nic nevidí. I policisté doma ustrašeně šeptali za zataženými závěsy – závěsy vlastního strachu. A proto město patřilo těm mužům s plnovousy.

Časem se všichni naučili se tvářit, jako že se nic neděje. i když ti muži s plnovousy někoho umlátili na ulici, jiného nechali vykrvácet v prachu chodníku, jindy odvlekli dívku či chlapce, která pak už nikdo nikdy neviděl vrátit se domů. Každý věděl, co se stalo, i když se o tom nesmělo mluvit.

Policisté nic nevyšetřovali, protože se báli těch mužů s plnovousy. A báli se i svých nadřízených. A báli se politiků. A báli se novinářů. Báli se, že budou označeni za rasisty a xenofoby.

A báli se o svoje děti. Že je třeba před školou zmlátí aktivisté z různých, často ozbrojených a násilných skupin. Těchto skupin bylo čím dál více a čím dál bezostyšněji napadaly a zastrašovaly obyčejné občany i jejich rodiny.

A policisté, tak jako všichni ostatní, se báli i toho, co se děje ve školách. Že jejich děti budou šikanované, bité, týrané. Že jednoho dne budou ležet na chodbě školy zbité do bezvědomí. Protože i takové věci se děly v tom podivném, cizím světě, ve kterém musela žít malá Jeannette.“

Policisté, tak jako všichni ostatní, se báli, že je za „rasismus“ vyhodí z práce, zruší jim hypotéku, zabaví dům, když snad začnou jako policisté vyšetřovat zločiny těch mužů s plnovousy nebo jako obyčejní lidé o nich nahlas mluvit a psát na sociálních sítích. Policisté, tak jako všichni ostatní, se báli, že jejich vlastní děti odveze sociální úřad a dá je na výchovu do jiné rodiny. Třeba „na výchovu“ do nějaké rodiny těch mužů s plnovousy. Protože i takové věci se děly v tom podivném, cizím světě, ve kterém musela žít malá Jeannette.

A všichni, všichni kormě mužů s plnovousy, všichni se báli, že jim v noci někdo rozbije okna. A báli se, že budou mít strach otevřít a přečíst další obdržený e-mail. A báli se telefonátů v noci, telefonátů plných výhrůžek ve špatné francouzštině, telefonátů proložených arabskými slovy. Protože i takové věci se děly v tom podivném, cizím světě, ve kterém musela žít malá Jeannette. A všichni muži se báli o svoje ženy. A ženy se báli o svoje děti a o svoje muže. A muži i ženy se báli o svoje děti. A tak se všichni, všichni kromě těch mužů s plnovousy, naučili nic nevidět, o ničem nemluvit, na nic neupozorňovat, na nic si nestěžovat nahlas a nic nevyšetřovat. Naučili se přežívat. Přežívat uprostřed všudypřítomného násilí, teroru a strachu.

A čím více se všichni ostatní báli, tím méně se báli ti muži s plnovousy. Ženy těch mužů s plnovousy se bály také. Ale bály se jen svých vlastních mužů, jinak se také nebály nikoho. A tak se Jeannette také naučila, že když jde po chodníku, musí dávat pozor, aby stihla včas uhnout i ženám v černých hábitech se zahaleným obličejem, kterých bylo po ulicích také čím dál více. A ty zahalené ženy se také chovaly čím dál agresivněji. I ony se chovaly, jako když jim to město patří – vždy ale jen do té doby, než se nablízku objevil některý ten muž s plnovousem. Pak bylo ihned jasné, komu patří město i zahalené ženy.

 

 

 

Kapitola II.

Sen

Říkalo se, že někde daleko je jiný svět. Že tam lidé žijí v klidu a v pořádku, že se nemusí bát vyjít ven, že tam člověk není jen kořistí. Říkalo se, že tam se dá žít normálně.

Nikdo nikdy neviděl nikoho takového, kdo by „tam“, v té zemi daleko byl a mohl o ní vyprávět z vlastní zkušenosti. Nikdo neznal nikoho, kdo by se „tamodtud“, z té tajemné země vrátil nebo odtamtud psal. Byla to jen slova, jen šeptanda. Ale ta slova měla váhu, protože byla posledním, čeho se lidé ještě mohli držet.

Říkalo se to ve frontách na chléb. Říkalo se to v tmavých chodbách domů, kde se lidé míjeli, aniž by se odvážili pohlédnout jeden druhému do očí. Říkalo se to v kuchyních, při zavřených oknech, šeptem, jen mezi nejbližšími. Byla to slova, která nikdo nedokázal ověřit, ale která se přesto opakovala znovu a znovu. Byla to slova, která se nesla městem jako vánek, který šeptá i tam, kde už nikdo nevěří.

Otec malé Jeannette to slyšel. Malá Jeannette to slyšela také. Nemohli to neslyšet. Nikdo v tom městě tomu nemohl uniknout. Bylo to jako skrytý podzemní proud, jako tichý šepot, který se neustále vracel. Byla to naděje, že není vše ztraceno.

A právě proto lidé věřili. Ne proto, že by to byla pravda. Ne proto, že by měli důkazy. Ale proto, že potřebovali, aby to pravda byla. Protože kdyby nebyla, zbyl by už jen strach. A ten by byl nesnesitelný.

Otec malé Jeannette věděl, že je to možná lež. Že žádná taková země, žádné „tam“ nemusí existovat. Že ty historky jsou možná jen výplodem zoufalství, jen přeludem, jen snem.

A jako všichni lidé i otec malé Jeanette potřeboval věřit. Potřeboval si říkat, že je kam jít, že je možné dojít tam, kde se dá žít jinak.

Malá Jeannette tu pohádku znala také. V jejích očích to nebyla zpráva ani informace. Byla to pohádka. A děti potřebují pohádky. Děti jim věří, i když vědí, že nejsou skutečné. Protože pohádky jim dávají pocit, že svět může být lepší. 

Tak tomu bylo i s tímto snem. Všichni věděli, že je křehký, že se může kdykoli rozpadnout. Ale přesto mu věřili. Věřili mu, protože museli. Věřili mu, protože bez něj by nebylo proč vstát z postele, proč jít dál, proč se nadechnout do dalšího dne.

Byl to sen, který jim nahrazoval skutečnost. Byl to sen, který byl silnější než skutečnost. Byl to sen o tom, že někde daleko se dá žít normální život. Byla to pohádka o zemi za devatero horami a devatero řekami, o které všichni, i malé děti, tuší, že je jen v pohádce. Ale ta pohádka byla nadějí, že možná není vše ztraceno, že je ještě nějaká, sice vzdálená, ale přeci jen možnost, jak uniknout z toho strašného světa, ve kterým malá Jeanette a všichni ostatní museli žít.

 

A tak šli dál. Otec malé Jeannette a jeho malá Jeannette. Bez mapy, bez jistoty, bez naděje – a přece s nadějí. S nadějí, která měla podobu jen jediného slova, jen jediného šepotu v úkrytu za záclonami ztemnělých oken: Tam.

 

Kapitola III.

Past

Otec malé Jeannette věděl, že to byla chyba. Věděl, že schovat se v té malé sklepní místnosti znamenalo vzdát se možnosti útěku. Ale už neměli na vybranou. Malá Jeannette nedokázala dál jít. Její kroky byly pomalé, její dech těžký. Její malé tělo bylo unavené. Potřebovala se zastavit.

Sklep byl nízký a dusný. Vlhkost se lepila na stěny, vzduch byl těžký a stísněný. V koutě ležely rozbité lahve a shnilé kusy dřeva. Nebylo tam světlo, jen slabý odraz z ulice, který pronikal úzkými škvírami pod dveřmi. Bylo to útočiště, ale útočiště křehké a nejisté.

Otec malé Jeannette věděl, že jejich stopy nejsou dost dobře zakryté. Věděl, že v ulicích se pohybují oči, které nic nepřehlédnou. Věděl, že gang je nikdy nepřestane hledat. A věděl, že jejich vůdce nenechá jeho a malou Jeannette uniknout.

Ulice nad sklepem nebyly tiché. Kroky se rozléhaly, smích se ozýval, hlasy v cizím jazyce se nesly večerním vzduchem. Někdy to znělo, jako by se vzdalovaly, a pak znovu přiblížily. Každý zvuk měl v sobě hrozbu. Každý zvuk mohl znamenat, že jsou odhaleni.

Otec malé Jeannette počítal minuty. Počítal každý úder srdce, jako by byl odpočítáváním k něčemu, co muselo přijít. Věděl, že každá minuta, kterou tráví ve sklepě, je darem i pastí zároveň. Darem, protože malá Jeannette si mohla odpočinout. Pastí, protože každá minuta je přibližovala k okamžiku, kdy budou objeveni.

Malá Jeannette se tiskla k otci. Mlčela, ale její tělo se chvělo. Neplakala. Už dávno se naučila neplakat. Slzy totiž přitahovaly pozornost. A pozornost byla v tom světě až příliš často smrtící.

Nakonec, vyčerpaná, přece jen na chvíli usnula. Její hlava se opřela o rameno jejího otce, její dech se na okamžik uklidnil. Ale byl to spánek krátký a neklidný. Netrval déle než několik minut.

Předzvěst neblahých věcí byla totiž všude. Byla patrná ve vlhku, které prosakovalo zdmi. Byla slyšitelná ve vzdálených hlasech, které nikdy neutichly. Byla hmatatelná v každém kroku, který se rozléhal nad nimi. Byla přítomná v každém nádechu a výdechu, v každém chvění, v každém záblesku strachu.

Malá Jeannette se probudila náhle, s krátkým, přidušeným povzdechem. Její oči byly široce otevřené, jako by už ve spánku věděla, že odpočinek je zakázán, že klid je nebezpečný. Podívala se na otce. On se na ni nedíval. Jeho oči byly upřené ke dveřím. Jeho tělo bylo napjaté.

Otec malé Jeannette věděl, že klid je jen zdánlivý. Že ticho je jen maskou. Že kolem nich se svírá past. Past, která byla dokonalejší než zdi sklepa. Past, která byla neviditelná, ale pevná. Past, z níž nebylo úniku.

Byli uvězněni tichem, které se mohlo každou chvíli proměnit v hluk těžkých kroků na schodech. Byli uvězněni mezi strachem z vyčerpání a strachem z nalezení. Byli uvězněni v pasti, která neměla žádný východ.

 

 

Kapitola IV.

Vzpomínka

Otec malé Jeannette seděl ve sklepě a v dusném tichu se mu do mysli vracel obraz, který s tím sklepem neměl nic společného. Byl to obraz moře. Nebylo to moře dnešní, špinavé a nebezpečné. Bylo to moře z dob, kdy ještě věřil, že všechno může být jiné.

Byla to dovolená. Poslední, kdy byli ještě všichni spolu. Otec malé Jeannette, matka malé Jeannette, malá Jeannette a její bratr. Byli u moře, a tehdy ještě nešlo o odvahu, ale jen o radost. Voda byla klidná, vzduch byl čistý. Slunce svítilo a nikdo se nebál vyjít z domu.

Otec malé Jeannette si vzpomínal, jak tehdy seděli na pláži. Malá Jeannette si hrála v písku, její bratr se smál a běžel k vodě. Matka malé Jeannette seděla vedle něj a mlčela. Byla tichá, ale byla tam. Byla přítomná. A tehdy ještě byli rodinou.

Vzpomínka však nebyla jen o radosti. Už tehdy bylo mezi nimi cosi neviditelného. Otec malé Jeannette mluvil o tom, že se věci mění, že to, co se děje v ulicích, není jen náhoda. Matka malé Jeannette to ale nechtěla slyšet. Říkala, že to přejde, že je třeba se přizpůsobit, že kdo se nepřizpůsobí, je nemoderní, zastaralý a nejde s dobou. On pak už jen mlčel. A mezi jejich tichem už tehdy byla propast.

Ta propast se později prohloubila. Matka malé Jeannette od nich odešla. Odejít bylo snazší než zůstat. Odejít znamenalo přestat bojovat. Odejít znamenalo přijmout. Ona přijala. On ne.

Bratr malé Jeannette se postavil na stranu matky. A odešel s ní. Přijal nová pravidla, nový jazyk, nové pořádky. Přijal, že to tak je. Přijal, že není třeba odporovat. Až později přišla zpráva, že jsou oba mrtví. Otec malé Jeannette zůstal jen s ní, se svou malou Jeannette, a co se stalo s její matkou a bratrem jí nikdy neřekl. Věděl, že by to pro ni bylo k nesnesení. Tak, jako to k nesnesení bylo pro něj. Ale věděl, že pro malou Jeannette to snášet musí.

A pak přišel ten okamžik, který rozhodl. Místní šéf gangu poslal vzkaz: Jeannette musí jít do jeho domu. „Jako služka,“ říkali lidé polohlasně, ale všichni věděli, co to znamená. Žádné dítě, žádná dívka, natož velmi mladá a přeci už půvabná dívka, se z jeho domu nevracela taková, jaká do něj vešla. Bylo to odsouzení k životu bez života. 

Otec tehdy věděl, že už nemá na vybranou. Buď utečou a zkusí dojít do té země „Za devatero horami a devatero řekami“ nebo ztratí oba vše. A proto odešli. Ne proto, že by věřili v sen o jiné zemi. Ne proto, že by doufali v zázrak. Odešli proto, že nebylo možné zůstat. A protože nebylo možné zůstat, tak nebylo možné nevěřit. Aspoň trochu, malinko v koutku duše, kde si museli ponechat malinkou blikající lampičku naděje. Protože věděli, že když zůstanou, Jeannette nebude už nikdy jeho malou dcerou.

Teď, ve sklepě, zatímco se někde už blízko ozývaly hlasy, se otec malé Jeannette vracel k té poslední dovolené. Vracel se k moři, které už neexistovalo. K písku, který byl čistý. K nebi, které bylo klidné. Vracel se k obrazu, který byl stejně vzdálený jako sen o zemi, kde se dá žít normálně.

 

Vzpomínka byla ostrá a krutá. Připomínala mu, že kdysi mohl být šťastný. Připomínala mu, že kdysi mohl mít rodinu. Připomínala mu, že kdysi mohl věřit v budoucnost. V budoucnost svoji i v dobrou a šťastnou budoucnost malé Jeannette. Teď věděl, že budoucnost už není. Teď věděl, že je jen tento sklep, tento okamžik, tento strach.

Malá Jeannette seděla vedle něj a mlčela. Byla malá, ale už rozuměla. Rozuměla tomu, že budoucnost už není. Že je jen tady a teď. A nic víc. A tady a teď že nikdy netrvá věčně, že v tom jejím světě není žádné „…a žili spolu šťastně až na věky“. Rozuměla tomu, že minulé štěstí je jen bolestná připomínka. Rozuměla tomu, že čas se nezastaví a že ticho sklepa není bezpečí, ale jen krátký odklad.

Byla to vzpomínka na moře. Na písek. Na rodinu, která už neexistovala. Byla to vzpomínka na svět, který se rozpadl. Byla to vzpomínka, která se mísila s dusivým vzduchem sklepa a se vzdáleným dupotem kroků. Byla to vzpomínka na ten minulý svět, ve kterém nechyběla budoucnost, ve kterém nebylo jen teď, tady, ještě jedna vteřina…a snad i ta další.

Otec malé Jeannette se přesto nikdy vzpomínek úplně nevzdal. Držel se jich stejně, jako se lidé drželi snu o jiné zemi. Věděl, že jsou k ničemu. Věděl, že mu nepomohou. Věděl, že ho nezachrání. Ale byly tím jediným, co mu ještě připomínalo, že kdysi byl člověkem.

Ale to vše byly jen vzpomínky – a ty se pomalu rozplývaly, bledly a mizely, jako obraz milovaného člověka, který odchází do husté mlhy. Nejprve jsou ještě zřetelné rysy, pak už jen obrys postavy, nakonec pouhá silueta, stín. A s tím stínem mizí i jistota, že vůbec někdy existoval jasný obraz, barvy, život. Tak mizely všechny krásné chvíle, tak mizela i naděje.

A mlha, která pohlcovala jeho vzpomínky, byla stejně neodvratná jako konec, který přicházel. Ten konec měl hlasy mužů s plnovousy, měl jejich tváře i jejich hrubý smích.

 

 

 

Kapitola V.

Mám tě moc rád, Jeannette

Nad hlavami se jim už ozývaly rány. Bouchání dveří. Hádající se hlasy v arabštině. A pak se ozval řev, špatnou francouzštinou, která by v jiné době a v jiné situaci zněla téměř komicky:

„Už si pro tebe jdeme! I pro tu tvoji malou! Než chcípneš, uvidíš, co se s ní stane!”

Malá Jeannette se třásla. Tiskla se ke svému otci. Z jejích modrých očí volně tekly slzy. Vzlykala jen tichounce: „Tati, tati, prosím, tatínku…“

Otec malé Jeannette ji pevně přitiskl k sobě. Její hebké, světlé vlasy ho šimraly na tváři, ale to nebyl důvod, proč i jemu tekly slzy. Ten důvod byl jiný. Důvod byl, že už věděl. Oba už věděli.

Levou rukou ji sevřel pevněji a zašeptal: „Mám tě moc rád, Jeannette. Nejvíc ze všeho na světě. Jsi pro mne vším. Mám tě moc, moc, moc rád.“

Slzy mu tekly po tvářích a smáčely jemné pramínky jejích vlasů.

„Já vím, tati. Já vím,“ zašeptala malá Jeannette.

Podívala se mu do očí a z jejího pohledu bylo jasné, že věděla. Věděla, že ji má rád. Věděla, že je její otec a že jí vždy přál krásný a šťastný život. V jejích očích byla láska. Láska dcery k milujícímu otci.

Ale v jejích očích byl i nekonečný smutek. Byla tam nevyřčená otázka „Proč?“. Byl tam vztek i smíření s odpovědí „Protože…“. Byla tam všechna pomalu mizející naděje i všechna až příliš rychle přicházející marnost a beznaděj. A byl tam odlesk prázdna, které muselo následovat. Protože malá Jeannette také věděla, co musí následovat.

Otec malé Jeannette věděl, že až vystřelí, oni přijdou. Že to nebude trvat dlouho. Ale věděl také, že přijdou tak jako tak. Věděl, že už není naděje. Věděl, že už je pozdě. Příliš pozdě i na pouhou obyčejnou naději.

Když vystřelil, přál si jen, aby smrt malé Jeannette byla rychlá. Aby kulka zasáhla přímo srdce. Aby byla smrt k malé Jeannette milosrdná.

A smrt toho dne opravdu milosrdná byla.

Modré oči malé Jeanette zhasínaly pomalu, jako malé lampičky, jako modré plamínky uprostřed všudypřítomné temnoty. Jako přelud, protože tolik krásy jako ty modré oči malé Jeannette, tolik krásy snad ani nemohlo být skutečné.

Její tělo položil na zem. Opatrně, zlehka. Jako když mu při čtení pohádek usnula v náručí a on ji pak odnášel do postele. Ale tentokrát to nebyla pohádka.

Na schodech se ozval dupot. Několik párů těžkých nohou. Hrubý řev.

Otec malé Jeannette myslel na jediné: „Teď už je pozdě. Už je na všechno pozdě.“
A měl pravdu. Strašlivou, krutou pravdu. Na všechno už bylo pozdě.

Smrt však byla ten den obzvláště milosrdná.

Když zemřel, nevěděl ani, jestli to byla kulka, kterou si sám vzal život, nebo ostrá čepel ve zmatku posledních okamžiků, když muži vtrhli dovnitř. Rozhodující nebylo jak – ale že všechno skončilo.

A že se smrt tentokrát ukázala být nekonečně milosrdnější než život.

Spolu s kulkou mu možná hlavou prolétla i vzpomínka na oči malé Jeannette. Na oči, které kdysi bývaly plné radosti, života a štěstí.

Ale možná už bylo pozdě i na tu poslední, malou, hřejivou vzpomínku.

 

 

------------------------------------------------

Tento příběh se nestal.

 

Zatím.

 

Záleží na Tobě, jestli se někdy stane.

 

Tady a Teď.

 

-------------------

 

Evropa, rok dvoutisící dvacátý pátý po Kristu, osmnáctý měsíc po podpisu Migračního paktu