Všechno je pryč

                                              Všechno je pryč 

Ve vzduchu se vznášely oblaky kouře. Trosky hořely, plameny hasil podzimní déšť, který alespoň částečně léčil zdevastovanou krajinu.

Zpoza hromady suti vyšla žena. Viditelně zraněná, z čela jí tekl pramínek krve. Kráčela zničenou ulicí, rozhlížela se kolem a stísněně popotahovala.

„Ríšo!“ plakala. „Ríšo, kde jsi?“

Po pár metrech se zastavila. „Nemůžu…“ Podívala se na černou věc, kterou nesla v náručí. „Neli,“ brečela.

Z černé hromádky vykoukla hlavička a olízla tvář své paní. „Neli...,“ plakala. „Ríša je pryč...,“ sotva to dořekla, zhroutila se.

Její pejsek u ní byl celou dobu. Ticho narušovalo občasné zakňučení pejska, který se marně pokoušel probudit svou paničku. Její dech byl slabý, ale plynulý. Žena byla klidná, záda jí ovíval mírný vánek, uklidňoval ji. Připomínal dobu, kdy strach, který cítila, zahánělo pohlazení muže, jenž byl navždy pryč.