Kdyby....

Je horké letní odpoledne 28. 6. 1914 a velkovévoda František Ferdinand d´Este vychází se svou chotí ze sarajevské radnice. Stále ještě je trochu otřesen nezdařeným Čebranovičovým bombovým útokem a nejradši by si tuhle šaškárnu odpustil a byl doma, protože než odjížděl, nadlesní Dejmek mu sdělil, že se v jeho revíru objevil nový kapitální dvanácterák.
Nasedají do otevřeného kabrioletu a vyjíždí směrem k nábřeží.
V kavárně tam sedí mladý anarchista Gavrilo Princip. Pije čaj a nevozně svírá v kapse bubínkový revolver. Má vztek. Anarchistická skupinka Černá ruka ho při plánované akci úplně pominula. Teprve po prudké hádce mu dají stařičkou pistoli, o které se ani neví, zda funguje a určí mu místo zcela mimo trasu. Každou chvíli čeká, že si lidé začnou povídat o atentátu na nenáviděného Rakušana, ale nic se neděje. Princip je stále nervóznější. Náhle slyší volání davu, které se mísí se zvukem přijíždějící kolony aut. V tom okamžiku pochopí, že se bombový útok nepovedl a vše teď záleží jen na něm. Vstává tak rychle, že málem převrhne stolek. Chvějící se rukou na něj pokládá několik drobných mincí a spěchá ven. Lokty si razí cestu semknutým davem. Spěchá, protože kolona aut už je blízko. Gavrilovi se v jednu chvíli zdá, že už je vše ztraceno a chce to vzdát, když se stane zázrak. Auto s arcivévodou zastaví a začne se otáčet, protože si řidič uvědomil, že zajel do špatného směru. Před Gavrilem se na okamžik otevře ulička. Cítí jak mu srdce buší tak silně, že snad vyskočí z těla.
Jedním skokem se ocitá na stupačce vozu, vytrhne z kapsy revolver a bezmyšlenkovitě vystřelí. Než stačí zmáčknout spoušť podruhé, strhnou ho ruce dvou strážníků od vozu. Povalí ho na zem, vykroutí pistoli z ruky, a zatímco jeden mu klečí na zádech, druhý mu nasadí želízka. Řidič duchapřítomně zařadí rychlost a vyrazí k nejbližší nemocnici. Je to kousek, ale z Ferdinanda crčí krev a on leží bezvládně v náručí své milované choti Žofie. Nikdo netuší, kam ho ten bledý mládenec zasáhl.
Před nemocnici vybíhají zřízenci s nosítky a než se tam seběhnou lidé, leží už arcivévoda na sále a nejzkušenější chirurg, který je k dispozici s obavami rozstříhává parádní uniformu. Vzápětí si oddychne. I když zranění je ošklivé, ve spěchu vypálená střela netrefila srdce, ale pronikla levým horním plicním lalokem a vyšla těsně za lopatkou ven. Lékař pečlivě vyčistí ránu éterem a sám osobně ji obváže. Ví, že pokud se pacient uzdraví, je o jeho budoucí kariéru postaráno.
………………………………………………………
Je noc a František Ferdinand se probouzí z bezvědomí. Má pooperační horečku a blouzní. Před očima mu defiluje všechna zvěř, kterou kdy zastřelil. Je to nekonečná přehlídka smutných očí, zoufalých výkřiků a krve. Arcivévoda je celý ztuhlý, ale hrůz není konec. Všechna zvířata se kolem něj semknou a odsuzují ho k strašlivé smrti a on prosí o milost a skládá strašný slib. Kordon mrtvol se rozestupuje a on milosrdně usíná.
………………………………………………………………….
Ráno přicházejí sestry a lékař, který u něj celou noc seděl a klimbal. Je spokojen. Rána se uzavřela, aniž by se zanítila.
K nemocnici je přistaven sanitní vůz a pod dohledem vojska je arcivévoda převezen na nádraží k narychlo přistavenému zvláštnímu vlaku. Tady už na něj čeká netrpělivě jeho manželka a vojenský lékař. František Ferdinand je bledý jako křída a rysy má strhané, ale všichni to přičítají jeho zranění. I když salonní vůz má dvojité pérování, přesto vlak jede jen pomalu, aby následník trůnu netrpěl. Cesta do Vídně tak trvá několik dní. Během této cesty si Žofie jako první uvědomuje, že se s jejím manželem stala velká změna.
Sarajevský chirurg opravdu odvedl dobrou práci a později je odměněn místem ředitele. Díky prvotřídní péči, se rána hojí rychle a tak již za týden je následník přijat císařem na zvláštní audienci. Obsah tohoto rozhovoru není znám, ale proslýchá se u dvora, že císař byl poté ve své kanceláři nalezen v mdlobách, které se pak opakovaly pravidelně i několikrát denně. 30. 7. 1914 císař umírá.
František Ferdinand ještě před svou korunovací nechává z Konopiště odvézt všechny své trofeje, prodává i své lovecké zbraně a již nikdy se žádného lovu nezúčastní. I když se z něj nestává vegetarián, omezuje silně konzumaci masa a vede k tomu nejen svou rodinu, ale celý dvůr.
Ihned po své korunovaci ve Vídni vystupuje z Trojspolku a rozděluje říši na čtyři v podstatě samosprávné celky. V té české části se premiérem nově ustanoveného parlamentu stává dr, G. Masaryk.
Německý císař je vztekem bez sebe a obviňuje Ferdinanda ze zrady a zbabělosti. Vyhrožuje, že Rakousku vyhlásí válku. Von Moltke mu to vymlouvá. Ví, že rakouská armáda je sice zastarale vyzbrojena, ale morálka vojáků, díky čerstvě nabyté samostatnosti je vysoká.
Vilém II. nahrazuje von Motkeho Falkenhaynem a nařizuje mu, aby připravil provokační akci, která by Německu umožnila vstoupit do války jako napadenému státu. Ale ani novému náčelníku generálního štábu se do války nechce. Nakonec ale běsnícímu císaři podlehne. Komando německých vojáků převlečených do českých uniforem přepadne a zapálí četnickou stanici v Hofu. O den později císař vyhlašuje Rakousku válku. Vojenská mašinérie se dává do pohybu, ale již na hranicích se setkává s tak houževnatým odporem, že útok vázne a územní zisk je nepatrný.
Zároveň Francie a Anglie využívají situace a vyhlašují válku Německu. Císařská armáda se tak ocitá v kleštích a nikdo už nechce prolévat krev za šíleného císaře. Na obou frontách se vzdávají celé pluky, skládají zbraně a odcházejí spořádaně do zajetí. Během deseti dnů je po všem. Vilém II. je ve svěrací kazajce odvezen do bádenského sanatoria pro duševně choré, kde si o měsíc později podřeže žíly střepem z rozbitého okna.
V Paříži se koná proces s vražedkyní Naděždou Krupskou, která otrávila svého milence, ruského emigranta Ulajanova, pro jeho časté nevěry.
V Rusku je za četné krádeže odsouzen k deportaci na Sibiř recidivista Džugašvili. Během transportu se pokusí vyskočit z rozjetého vlaku a nárazem na návěstidlo si rozbije lebku.
Do Vídeňského antikvariátu přichází hubený mužík s malým knírkem pod nosem. Rozložitý majitel se k němu hrne s otevřenou náručí a neskrývá nadšení.
„Ano- ano, vítám vás. Ty vaše akvarely jdou na dračku. Za týden jsem prodal vše, co jste mi sem přinesl. Pane Hitler z vás bude brzo bohatý a známý malíř. Ukažte, co mi nesete tentokrát!“
Bere desky a dychtivě se prohrabuje obsahem.
„Krásný akt. Opět vám seděla modelem ta známá Mata Hari?“
……………………………………………………………….
Když císař František Ferdinand v požehnaném věku 77 let umírá, nastupuje na trůn jeho syn Maxmilián a nechává se po stu letech 7. 9. 1936 korunovat i českým králem. Je to ovšem jen symbolická korunovace, protože veškerá moc již je v rukou volených orgánů a císař je jen nostalgickou figurou pro oficiální příležitosti s imaginární pravomocí.