Smrt...

Anotace: Každý život jednou skončí...

Náhle se přede mnou zjevila dívka, krásnější jsem v životě neviděl. Drobná nahá postava se ve stínu stromů téměř ztrácela. Přes ramena bílá jako sníh jí splývaly vlasy, ještě bělejší. Rty rudé jako krev a oči, černé jako ta nejhlubší noc. Podhlédl jsem do nich. A spatřil smrt. Dívka ke mne natáhla svou bílou křehkou ruku tak jemně, jak se hladí milenec. Položil jsem do její dlaně tu svou. Čišel z ní chlad. Přistoupila blíž a naposledy mne objala. Její tělo se přitisklo k mému, bylo studené jako led. Avšak já to nevnímal. Tenhle stín bych mohl milovat pomyslel jsem si.
Držela mě v náručí. Již jsem nebyl muž v područí stáří, byl jsem holé nemluvně. Přitiskla si mne ke svému tělu a upřela na mne svůj zrak. Změnil se. Byl tak něžný. Kolem očí se jí objevily vrásky, které se jako mor šířily po její tvář. Přesto však byla čím dál krásnější. Láskyplně mne pohladila po vlasech. Nikdy jsem necítil tak bezpodmínečnou lásku.
Ruce stařičké ženy mne uchopili tak pevně jak by to nedokázal nejsilnější muž a přesto tak jemně jak by to nedokázala ta nejněžnější matka. Rozevřela svá křídla. Vzduch pročíslo mohutné máchnutí křídel. Vánek jím způsobený mne pohladil po tváři. Vzdalovali jsme se od země a já nikdy nebyl šťastnější.
Tu z nebe počali padat sněhové vločky, teplé jako lidská dlaň. Mezi nimi i jedno jediné bílé pírko, jež se pomalu snášelo k zemi na mé tiše lěžící, bezduché tělo...