Motýl v zádech

  Seděla jsem na vyhlídce na jednom z pařezů. Byla to taková čerstvá mýtinka, ještě tu ve vzduchu visela vůně jehličí a smůly. Lesní jahody, maliníky a ostružiníky vycítily svou šanci a vyrazily směrem vzhůru, užívajíc si pád vlády lesního stínu. Viděla jsem odsud dolů na řeku klikatící se mezi horami. Slunce zrovna vycházelo a vysoušelo zbytky rosy. Neptejte se, co jsem v tak brzkou hodinu dělala skoro na vrcholu kopce, sama, v letních šatičkách, bez svetru a s knížkou. Byla jsem tam prostě ráda.

  Slunce po chvíli nabralo na síle a začalo pálit, tak jsem si sundala ramínka šatů z ramen a šaty stáhla na boky, abych nachytala trochu zlata na tělo. 

  Byla jsem zabraná do děje knížky, když mi cosi pošimralo záda. Na bedra mi dosedl motýl. Ale jaký motýl! Měl neuvěřitelné rozpětí křídel, rozhodně víc, jak půl metru. Nožky položil zrovna na má nejcitlivější místa. Jeho tykadla mě šimrala na šíji. Byl to tak úžasný, snový pocit, až jsem se třásla. Užívala jsem si pohled, který se mi naskýtal při pohledu přes rameno. Mám křídla! Oranžovo žlutá, trochu dookrova, pomalu se zavírající a zase se otvírající lehounká křídla.

  V jednu chvíli jsem se ale zajíkla bolestí. Motýl se začal prokousávat kůží k páteři. Pak už si nic nepamatuji.