Planetarni Pritomnost _ Tanguiovo kontinuum

Anotace: Experimentalni pudorys literarni bytosti

A tak se před ní zjevovala absolutní skutečnost...

 

 

Dívka sledovala přicházející vlny pod bezoblačným nebem. Věděla kdo je, byla si jistá povahou všech věcí. Zvala se sama do života. Ovšem tázala se na jisté aspekty jeho spolupůsobení ve vesmírném. Jsem zde vázána na ještě jiné principy, než principy boje a harmonie, principy lásky a nenávisti, světla a tmy ? Viděla téměř jasnozřivně na jedné straně a téměř nic nadějného a pozitivního na straně druhé. 

 

Uvědomila si, že je zase chycena v podivném fraktálním loopu, mezi sto jinými bytostmi a není sto rozeznat jejich tváře, dokonce ani těla nepředstavovala těla, hledala své oblíbené představy o bytostech a postavách, jež má ráda, ovšem nedařilo se jí je zhmotnit, ani jedinou poslední bytost ze zahrady všech vzpomínek, jindy tak jasných a vstřícných. 

 

Hledala kudy by se vydala pro vzkaz do kleinovi lahve na druhé straně plátna, neboť se zdála, že je oděna do plátna, zasazena do mezi objekty ničím nepřipomínajícími reálný svět a tak si říkala, kdo natolik krutý ke skutečnosti na druhé straně mohl stvořit a uzamknout tyto skulptury a objekty do něčeho takového jako je tato bílá, světlá krajina jinozemské zahálčivosti. 

 

 

Připadala si jako artefakt ve vzdáleném nazírání někoho jiného, pojednou ji začalo osvěcovat světlo, jako by měla něco někomu říct a čas její na to byl přesně vyměřen, ta bytostná souhra úst a přírody, nebo spíš nesouhra, jako kázeň a trest za veškeré nectnostné jednání, teď a nyní se odrážející na povaze úplně jiné skutečnosti na jakou byla zvyklá.

 

Pod přivírajícím žerdí štětce se nakláněla neznámá lebka, s nezvykle vytaženými, až elektrizovanými vlasy, příbojem všech myšlenek, vyextovaných krajin, avanturínové nebe se měnilo v tapetu na hlubinném rámci, jež překračoval vše doposud vnímatelné, pojímatelné a myslitelné. 

 

Jaký mělo smysl, že by ji někdo zavíral do obrazu s ostatními neživými bytostmi, měla náležet skutečnému světu a ne levitovat někde v mizanscéně, uprostřed mise-en-abyme, jako zdvojena, rozštípnutá kost jednoho malíře, vedví rozťata muzejním čelním oknem, na tváři tvůrce, který si podle libosti retušoval světy a galaxie jako stíny po zrncích písku, někde na pláži Atlantiku či jen v zadním traktu jeho písečných paláců mysli.

 

Objekty nevyzařovaly přibližné tělesné teplo jako ty ve světě odvislém od jejích uvažování o světě, o myšlení jako takovém měla docela nejasnou představu, odkud vychází a jaké jsou jeho mechanismy a tak ji napadlo formovat jej tím způsobem, ve kterém nalezne jistotu a bude zcela jistě schopna určit, ve které skutečnosti a z ní vycházejících dimenzích se nachází v právě přítomném dění. 

 

Neboť platforma pro redukování představ se stála býti znatelná, měla na kratičký okamžik vesmírné existence tušení, že se nachází na špičce nosu umělcovi vize, je tedy spolčena s jeho představivostí, na pobřeží neúplný segment snažící se o oddělení, subjekt, který nemá kříže ani okraje, dělící jej od autonomie velký boj a obrovský svár, zanechání osudu napospas identického rozpadu. 

 

 

 

Věděla, že se nesmí opakovat, něco jí napovídalo o veškerém rámci velikosti a malosti, aby si držela odstup od hrůzně vyhlížejících předmětů a morfních bytostí v nitru temné krajiny, dosud se nepohybovala tímto chladivě dokonalým kontinuem, vycházela jen z principů zraku, který jí byl v menší míře ponechán, tvořen a formován však přes masku vnímání někoho jiného, někoho většího a nerozpoznatelnější než je ona sama.

 

 

Po nesmírně vzdalených odstavcích nečasovosti, byla znovu schopna pozřít své já, mnohonásobně zvětšené a multivrstevnaté, protkané multidimenzionální povahou malířova entheogenního zážitku, jež určoval nadéle promněné vesmírných zákonitostí uvažování o hmotě jako o mase energie a její subtilní struktuře, které ornamentální zrak a sanitní melodramaté jen zteží mohli postřehnout v plném plánu.

 

 

Dostala se do středu obrazu valícího se do okrajových skrupulí, tvůrce si vymyslel docela extravagantní zákony a ač se na pozorovatele v galarii nebo v muzeu mohl dívat jev jako nehybní a bez permanence, tak uvnitř jeho materiální struktury barvy a překrývajících vrstev se vše měnilo až do mikroskopických zákonitostí, ony ty barvy mezi sebou komunikovali tak jak ten nahoře to tušil v předzvěsti skutečnosti dokonaného díla.

 

V útlocity jí tak útvary pramenité tělesnosti barev napovídaly cosi o vzdálených sondách z cizích planet, vykřesávajících před sebou buď horizont světlejší budoucnosti, nebo naprosté bezútěšnosti bez smyslu pro hodnotu naděje. Nejčernější ionty a tangalerie memů ztělesněných ve hřmotném hnutí hmoty se měnili jako pravidla ztělesněná uvažováním o naší obrazové abstraktní minulosti. 

 

 

V jednu chvíli byly všechny postavy jen křiklavé předměty bez života propadající se v hlubinách kónické smrti váhavých bezčasí a v momentum druhé mety oživoucnění zase tancující jiskřivé atraktory na nichž záviselo úplné a bezkonturné dění fraktální povahy univerza a jeho asynchronistních mimovokálních percepcí. 

 

 

Do středu jejího vědomí se přivtělil karmický uzel zevní neviditelnosti, jakýsi kvantový rozřaďovač vibrace, oddělující kvadriokineticky nadané molekulární aktivianti a sedimenty avanty neschopné pohybu proti toku ciferníku božích hodin evoluční metastáze, tak se objevovala v dichotomii rekurzivních řad budoucnosti ještě po další století jako platný ekvivalent, nesmazatelná, neskonalá a úplná.

 

A přitom neživotná a prázdná, postava z rámu celkového obrazu sekularizovaná, marginálně ztenčená pod objektivem všech psychedelických střapců viskonzivního toku představ, tavících v líhništi tyrkysových a strukturálních segmentů, autenticky se schopných projevit a skončit v nekonečném oceánu společné jednoty nebo se vzbouřit jako strukturální segment hierarchie a vystoupit proti avanturínové bohyni průrvy, nahnout se k blesku metajícím tajemství života a smrti a vidět za jejich duální iluzorní povahu. 

 

Dlouho nemohla zavřít víčka žijící tak v mizanscéně Tanguiova kontinua, měla je přiškvařené na horním obočí a viděla tak stále ta stejná vystoupení opakující se do nekonečna, schopna destilovat jen v lucidním módu všechny neoklasické destinace našich směrových myšlenek a myšlenek za myšlenkami obíhajících směrové pořadí do sbíhající se křivky osudí, v přídi všech přídí zzvěsti vměstnalé. 

 

 

V ten moment pochopení, že veškerá skutečnost ať už je alternativní, na moře vzdálená té naší hmotné, ať už o tolik nekompromisnější, je stejně hmotná a stejně skutečná, ať už vystupuje ve vizuální pemutaci jako persvazivní exemplář boje nebo submisivní masa daleké minulosti, teprv v budoucnosti zplozené přání, Příjmout veškerou skutečnost, všechny její konfigurace a vrstvy, všechny dimenze jakkoliv spletitě členěné, jí dávaly svobodu tuto skutečnost také neomezeně tvořit, spolupodílet se na tvoření a vidět toleranci ve všech lidech, předmětech a tělesech.

 

V beztyčné nekončící halucinaci, která si tak skutečně zužovala setrvávala dlouho, déle než bylo skutečné nutné, mohla kdykoliv vystoupit do normálního života s pevnými předměty a tělesy, který jí měli připomínat ten svět tam dole i nahoře, ovšem obrácené tělesa bez stínů a původnosti. 

 

A ona byly schopna pro jedinečnost jinanů své skutečnosti objetovat cokoliv, modřín mysli i jinocha sopečného srdce, všechny vulkanické kmeny a životní předsevzetí, celý svět, rodinu a zjevení, všechny prázdné vize, které ji naplňovaly iluzorním světlem a vypadaly jako to co jí dává naději. Ve skutečnosti jen zhoršovaly pohyb v reálném světě, ono zajít takhle daleko není určeno pro každého. 

 

 

V okamžicích kdy byla uzavřena v animačním katalogu gyroskopických halucinací se oddávala zaplavujícím diktátům mentální konfigurace, nefiltrovala patřičné odéry a démanty, jež pronikaly skrz její bytost, věřila, že idea je její bytost, když vyprázdněná schránka přišla o ideje, zdánlivě ztělesnila inspiraci, hledanou v lesích a oceánech, přírodě a jejich krásách. 

 

 

A tak viděla, pokaždé když si uvědomila, že může spolutvořit prostor před ní, vycházet ze skutečnosti a dosazovat ji do souřadnic na obrovské šachovnici vesmíru, pochopila paradox tvůrce a veškeré reality a stala se zase všeobsažnou entitou v sobě samé, nadané všeprostupující silou lidské bytosti, bytosti s tváří člověka, člověka jehož zář prostupuje celé nebe a všechny jeho patra, než mu dají jméno, než mu dají jeho paradox, jeho nejtěžší břemeno, které musí vykoupit opravdovostí a láskou. 

 

A rozjímání nad ní se tedy neočekávaně stává bezedným a jediným vnímatelným cílem, když nás zve do života pozemských dní, musíme uposlechnout na tvořivé cirkulaci všech levitujících i kráčících věcí, spolu s vnímatelnou i vnímaní přesahující hudbou bytosti a souladných plynutí k ní znovu a znovu dokud nenajdeme ty nalézající a skrze ně poznávající, nejtvárnější chomáčky naší bytosti duše a skutečnosti. 

 

A tak oko, které postavilo mizanscénu obrazu, samo se ústy roznice vyslovilo, že obejít nepořádek jejich vnitřního náboje nejde, lze jen procházet skrz a být živým účastníkem na dění vesmírném, ve snění, bdění i loučení se s aktem života a jeho svatou povahou, propojenou v transpojité skutečnosti, nadané neskonalou synchronicitou i nezjevitelnou muzikalitou všech vířivých věcí. 


           ....a to jí znovu dodávalo pocit svobody...