tajemství spánku

Anotace: znovuzpracování povídky z doby, kdy mi bylo 13

"Tatí," zeptala se malá holčička, uložená v posteli, "proč musíme spát? Mně se nechce."
"Víš, tvůj mozeček," odvětil táta, "si musí v sobě různé věci utřídit a odpočinout si... ale tohle není jediný důvod."
"Jaký je ten jiný důvod?" holčička se v posteli obrátila z boku na bok.
"Víš... všechno se to tutlá, ale sdílíme Zemi ještě s jedním jiným inteligentním druhem. Všechny ty pověsti o příšerách... nebudu tě strašit, tak ti nebudu ani povídat, jak vypadají. A jejich magie je úplně jiná než naše technika. Když spíme, je naše civilizace pro ně neviditelná, stejně jako naopak když spí oni, tak pro nás."
"To je děsivé," vydechla holčička.
"Ale neboj se," usmál se táta, "jsme tak dokonale odděleni, že nehrozí, že bys někoho z nich potkala."
"To jsem ráda," zaradovala se holčička.
Táta ukázal na obzor: "ale vždyť sama vidíš, už vychází slunce. Jdi spát, už bude ráno."