Zamyšlení

Můžu se tě na něco zeptat? Když se tak díváš,... díváš se na mě? Na Pavlínu? Na Evu? Nebo snad z okna? Zdá se mi, že se na mě pořád díváš. Posloucháš můj hlas, ty moje bláznivý vymyšlený historky,... Někdy mluvím jak zatrpklá baba. Tím svým nakřáplým vychlastaným hlasem pomlouvám život... Slyšíš mě říkat,jak jsou všichni kluci stejní, jak jsem přejedlá sexu, přesycená chlapů,alkoholu,cigaret,peněz...Blbost. To trpký ztěžování si je jen zoufalým výkřikem. Výkřikem zoufalství, protože jsem sama. Nechci! Toužím po horkým těle někoho druhýho a moje touha zůstává nevyslyšena. Myslím,že nejsem jediná...
Umím hrát tu hru zamilovanosti,sladkého mámení, ale uvnitř mě hlodá plamínek pochybnosti a opovržení,opovržení tímto pokrytectvím, protože každé okouzlení jednou vyprchá, a protože ten, co říká, že je to navždy, vědomě lže...