Tlukot skalnatých srdcí

francouzka Prozaická miniatura » Filozofické

Sluneční záře mi prostupovala v teplých vlnách tělem. Neotevírala jsem oči. Jenom jsem vstřebávala vitamin D.

"Jak já miluji léto!" proletělo mi hlavou, "Jen tak se nevázaně povalovat uprostřed pole zlaté šustící pšenice. A jen vnímat jeho dech… Poslouchat pravidelné vdechy a výdechy. Cítit pod svou hlavou jeho jimi zmítané břicho. Nebo poslouchat tep jeho srdce. A prostě ležet…"

Usmála jsem se a štěstí se ve mně zatetelilo. Zkusila jsem po slepu nahmatat jeho dlaň. To, co jsem cítila, mě ale překvapilo. Nebyla jsem si jistá, co to je… Bylo to tvrdé a chladné, jako by na tom byl pí -

Autobus prudce zabrzdil a já byla donucena otevřít oči. Seděla jsem na skále u moře, šustění obilí bylo nahrazeno bušením vln a on se někam vytratil… Srdce mi sevřel jeden děsuplný stah. A v bříšku jsem místo motýlků cítila strach, nervozitu.

Svět kolem byl tak šedý… Tak prázdný.