97 - Svět svítá

Anotace: Budiž světlo úvodní básně, při dechu raných pokusů o povídky, vyprávěných za noci po inspirujícím filmu o spisovateli a jeho dětech. Ilustrované palety myšlenky jdoucí k filosofickým podtextům. Léthé a letní prozaické miniatury 2014.

Předdech...

 

Nebýt jí, tep, jež náleží mým vteřinám,

které život vyměří,

v úsměvu jejím je zář,

zlaté lustry a něčí tvář,

 

Nebýt jí, můj tep by zemřel dávno,

pod čelem zlaté lidskosti,

v bažinách, které si o sobě vymyslel jeden tvor,

jehož ambice byly stránky plné krásy,

vozataj lásky,

boddie blues.

 

A soupečetník nús.

----------------------------------------

 

I. Povídky 2014

 

Město zahalené tichem. Poslouchá mlhu. Dvěře Univerzity se zavírají. Práh života postupuje v dál. Vše praská v nánosech nestejné intenzity. Jako když dítě vezme poprvé tužku a napíše slovo, pro které se zrodilo jeha fantazie a jeho dech. Dech hvězdného dynama srdce, pro které mládí neumírá. Dospávající oceli ukuté v zádech světa a všech měst, ve kterých kdy bylo pácháno zlé. Ten den nezapomene. Je to počátek. Strach i láska z toho co jej čeká. V nezastupitelném čekání na Přítomnost zrodí se budoucnost. 

 

II.

 

Byl Byl to jeden můj přítel. Znala jej celá země. Stál při zrodu příhody o které hodlám psát. Ve všech podobách se jí podobáš právě ty. Hvězdná vteřino této nezapomenutelné noci. Krátký otisku nesmazatelné paměti zahrad, ve kterých žije fantazie. Ten tvor procházel ulice. Jezdil zpátečním vlakem domů a ptal se lidí proč vymýšlí příběhy a žijí své životy. Vzpomněl si na obra, který v něm vzbuzoval obavy i soucit, lítost i nenávist ze světa, jež drtí, jak vlaky uhánějící ke smrti.

 

Ve smrti slova i slovech smrti, o které se mnohé povídalo. Před ní jen záblesk, za ní neznámo, které znát nechceš a pokud jo, jen aby ses ujistil, že peklo o kterém jsi slyšel, je někde jinde. Tam dole. Vespod osobnosti, která obývá tvé vteřiny, šije hran jistota a promítá tvé obavy, které záhy prozřené v útěchu. Každou útěchu, pro kterou jsi byl schopen zapálit oheň.

 

Oheň ve kterém teče voda. Voda z níž vzchází život. Život, který zasela láska. Láska pro kterou jsi došel až sem.

 

-------------------

III.

 

Ve slaném pokoji, v ještě starším křesle, seděl starý muž. Vypadal jako váš dědeček, jen oči mu zářili, protože krb ještě hořel a dříví sem tam zapraskalo. Sem tam po pokoji prošel pes, který starému pánovi připomínal dětství, jeho prvního mladého ohaře s navnaděnou chocholkou na čumáčku, první odřené koleno i vzlyky dívek od vedle, když umazaly matce zástěru. Zastěru ve které se třpytil dort existence, o kterém starý muž přemítal ve chvílích, když nepsal ty nekonečné a bizardní povídky o lidech, jež nejsou ani nemohou být z tohoto století. Lidech, kteří prožívali svou existenci dávno před námi. Slyšeli praskající dříví, viděli, cítili, slyšeli výstřeli i ticho posledního večera před odchodem do rakve. Slyšeli nepřemožitelnost vlastní tmy ve chvílích, když hubili jejich naděje, letící vysoko nad přítomností prokleté děvky staletí. Staletí ve kterých si stařík představoval čas jinak. 'Jinak se plížil', říkával. 'Jinakse prázdnil vzduchem', povzdechl si a zabafal starého tabáku. Tabáku, jehož vůně mu připomínala starý domov. Domovve kterém ještě záleželo na tom, jestli oheň hoří nebo ne. Neboť jeho uhlí šlo s dobou i mimo ni. A právě proto už nic nepsal toho příliš překrásného soumraku. Potřeboval cítit kouž. Kouř v němž se zrcadlí dech jiných dob. Dob, ve kterých žili jeho posvátní vzorové, velikání ducha i pera, hloubek vznešenosti poztrácené leskem všedních dní. O nich snil, že se s nimi setká, až přejde jeho den a přijde noc. Noc, v níž se roplynou všechny můry a dobří motýli zase ožijí. Smrtí, jež v nich zmírá i ožívá postokráte na křídlech nejlehčích mávnutí životního otvoru neposlední hry jejich mládí. Zhasíná světlo, stařík jde spát. S knihou na hrudi.

 

O jakou knihu jde - Je to zásadní otázka pro někoho kdo už z hrobu řádky nevidí ?

 

-----------------------      --

4.

 

Existoval jeden verš. Už nevěděl přesně který. Verš, který usiloval o zachování vzletné vteřiny tekoucí nad slepcem lidské existence. Ten prach anarchického sváru s nekonečným panáčkem bytí, kterého vydechujeme, jakmile přestáváme milovat. A milovat přestáváme ve chvílích, kdy zapomínáme verš svého života. Verš psaný tepem. Milionkrát za den jej opakujeme, aniž bychom jej dokázali převést do světlých slov, toliko vnímavých k taktům podléhající iluze, že nezemřeme. A přesto sochy dnešního rozbřesku pláčou. Pláčou jako by se na zemi a ve vesmíru dělo něco nezvratného, něco čemu se všichni šasci smějí a všem pohádkovým fousům se to zdá tragické.

 

Čtenář ať zde promine, že nedodržui svévoli jeho vesmírné audience. Audience u verše, který k němu promlouvá i když spící pes na gauči se mu mručením snaží nenápadně namluvit, že tomu tak není. A ono tomu, tak skutečně je, všichni kdo byli dětmi to vědí. A zapomenout, že jsme dětmi, to je dle mého skromného názoru jediný hřích. Ale ne takový, že by se nedal odčinit bláznovstvím, které nám přináší svobodu. Dech toho kdo poprvé vidí splněný sen v rozkvětu vteřin.

 

--------------             --------------              ---------------------------------

5.

Ve svých pamětech vystupuje hluchá a bezejmenná. Jen lidé jí dávají různá jména a snaží se jí vdechnout jejich dech, vtisknout jejich tep. Všichni do jednoho neúspěšní. Bůh ví, že se jmenuje vždy jinak než se těm drobným tvorečkům na planetě Zemi zlíbí. Někdy jsou tak prostí a nevynalézaví, že ji považují za vyhynutou nebo úplně vymyšlenou. 

 

Časy, ve kterých se tomu tak děje, jí ubírají na síle. Nesnese se s jinými pohádkovými bytostmi v jedné scéně. O jakou scénu se jedná, to ví jenom večerníček. A ten neuznává žádné autority kromě dnešních novin, ve kterých jste vy, krásní a bezzubí. Jen máváte vašimi papírovými existencemi a smějete se na měsíc rodící malá úplněk. Úplněk, za kterým se schoval malý princ. Úplněk nahý. Kdo to neviděl, neví o čem je život, který přichází, když se nedíváš a odchází, když jej nejvíce potřebuješ. On se totiž v ústí myšlenky nikdy neptá jak se jmenuješ, ale jestli se ve svém skutečném jméně cítíš opravdu spokojený a šťastný. A co je štěstí než kupa pohádek, na které jsme zapomněli ? 

 

Ono jediné ví, kdy se otevírají brány odchodu, neboť uštknutí neznamená víc než když smrt kontempluje o dílech života nebo naopak.

 

-----------------------           ---------------                  -------------------------------

6.

 

Viděli jste syna, o kterém se mluvilo v zítřejším vysílání ?

Ptala se matka s velkýma očima jadrného křišťálu.

Zapomněla se zříct práva na esenci, neboť i ona měla dar snění a jednoho dne snilo o synovi tkvícím v lichém zatracení.

Samozřejmě, že nesnila vědomě. Jen tak napůl, jak nás to učili babičky, když nás rodiče nechali napospas jejich péči.A právě péče o vaše sny je věc, která mi není úplně lhostejná. Je mnoho věcí, které mne zanechávají lhostejným, ale sny této generace mi poskytují vzrušení, i ty padlé sny, které jsou nápadné právě vůní nesplnitelnosti. Ono nesplnitelné je obrovským vzrušením a výzvou. A vzrušení je ta poslední věc, o které nejsem schopen napsat nic, co byste nevěděli nebo postrádali.

A když už jste u toho postrádání, jak je na tom matka syna, která pohřešuje potomka, již od zítřejšího vysílání ? Cítí se zoufalá jako bližní tyrani dole v pekle s nemožnou šancí na odčinění ?

Nevěřím v peklo, jen v lidskou nenávist a živel lásky, ve stříbro bolesti a drogu zapomnění.

Říkavala ona vždycky při rozjímání nad kávou.

Ale nezáleží v co věřím já.

Plápolala v hlase.

'Nezáleží na tom v co věřím já, 

 dnes možná již mrtvý,

 záleží na tom, v co věříte vy

 a co vy budete pohřešovat zítra.'

 

 Doufám, že to nebude dobré svědomí, nebo naopak jeho ostatky, větvené někam k nebesům a výčitkám.

 Nebo zátylek života plynoucí z rozkoše nad smrtí.

 Její plynostný motýlek při předávání molů.

 A matka se nechala pohřešovat sama.

 Propadla iluzi, že je spojená s tichem zla.

 A vzala si život, neboť syna jí nikdo nevrátil.

 Ani policie, ani řezník, kterému skončil na stole.

 Zaschlé maso šlo cítit na hony skoro měsíc.

 

Malého Petříčka už nikdo nikdo nespatřil

Řezník byl pederastr a kanibal.

Nebál se ničeho, ani své smrti.

Proto vykopal hrob navíc.

Vlezl si do něj a polkl bolehlav.

 

Mimo život se zvezl bezhlesně.

Nikdo o něm nic nevěděl,

auto zasypalo sráz.

 

----         ----------              ------------------

 

7.

 

Byl jednou jeden tvor, který se mi obzvlášť zalíbil při prohlídce muzea prehistorického. Už nevím ve kterém to bylo pavilonu, nebo jak se jmenovat, ale jeho lebka ležela na zemi vedle hrobu, tak ledabyle jako kost pohozená někomu, kdo má přijít, ale nepřichází...možná se na nás bude jeho lebka usmívat, jestli věříte v černý humor jako já, ovšem lebky se obvykle neusmívají, jelikož nemají rty. A to je právě ono, nakolik prehistorické rty má vaše fantazie ?

 

A jaké jsou její barvy, když sníte o tom, že vaši potomci, kteří jsou nahoře na orbitu a sami sní o tom, že se zase jednou setkají se svým zesnulým dědečkem. Už není nikdo, kdo by jim opravil kolo, nebo ukázal, kde je šroubovák, pohozený v zadním šuplíku, nebo technický průkaz, který už je znovu nový. Dědečkem, který byl pro mne věštbou, o které píši dnes v noci a ne jindy. Neboť by se klidně mohlo stát, že by se někdo jiný dlouze zadíval do šálku kávy a vy jste se narodili v úplně jiný den a s jinou tváří.

 

Možná, že vaši předkové by měli nějaké exotické jméno, které jste zajistě ještě neslyšeli. A až jej uslyšíte, dvakrát vyskočíte radostí a zhoupnete se po boku bohu až dolů do kolen a do strání pat, kam se drolivé pilíže šlach jeho uchylují k loupežím a tahům v rozporu s jeho dobrotivou podstatou. Víra se v něm otáčela, protože se otcové otáčeli na nebesích. Zelený kříž se stal jen maskou, doplňkem, nádražní investicí slabé povahy muže, který nepřerostl dospělejšího chlapce.

 

Chlapce, který se na svatbě zhoubne do kolen, do kolen vaší představivosti, protože jen v jejích kloubech je vepsáno, jakou že barvu rtů má prehistorie darem budoucí, neboť čím je budoucnost než zázrakem pro který se vyplatí žít ? 

 

...-------------------          ----------------           -------------------------------------------