Oddělení

Z mého přítele byli najednou dva. Dva naprosto stejné klony, a přeci jen každý v něčem trochu jiný. Nepamatovala jsem si, kdy přesně se od sebe oddělili, ale nebylo to tak dávno. Vzhled obou se zdál být totožný a byla jsem si jistá, že oba jsou tím stejným člověkem – mým přítelem – jen jako by každý nesl trochu jinou esenci. Jeden měl sklon tvářit se zasmušile, a když seděl, často si rukama podpíral bradu a o něčem hloubal. Měla jsem pocit, že se snaží v hlavě vyřešit nějaký zapeklitý problém a nechtělo se mi ho vyrušovat a násilně tím tak přetrhávat chod jeho myšlenek.
Druhý byl energický, rád vtipkoval a měl sklon trochu se přede mnou předvádět, aby mě rozesmál. Na rozdíl od prvního jsem s tím druhým byla často v pohybu, často na pochůzkách po různých místech. Měla jsem z toho podivný pocit, jako bychom někam mířili, ale zároveň nám scházel jasný cíl nebo konkrétní místo, kam dojít.
I oblečením se oba lišili. Ten hloubavý měl obyčejné hnědé džíny a tmavou mikinu s kapucí. Ten energický měl hnědý oblek, jehož sako kdesi odložil a chodil jen ve vestičce. Nikdy jsem ty dva neviděla spolu; tam, kde byl jeden, nikdy nebyl druhý. Něco mi říkalo, že spolu moc dobře nevychází. Z nějakého důvodu jsem ale čím dál víc času začala trávit s tím, který mě rád rozesmíval. Na druhého jsem nezapomněla, jen občas pozapomněla. Neustále jsem s tím vtipkujícím procházela nějakými místy a vedla s ním u toho živé konverzace, a tak nebyl moc důvod divit se, že mi na druhého nezbylo v hlavě tolik prostoru. Když za mnou tedy po nějaké době tento druhý, na kterého jsem pozapomněla, přišel a oznámil mi, že se rozhodl být s jinou ženou, dokázala jsem pochopit, proč se to stalo.
Když mi to řekl, v hlavě se mi zničehonic zjevil obraz světlovlasé dívky s modrýma očima. Neměla jsem pocit, že bychom se někdy setkaly, ale z její tváře na mě dýchalo cosi důvěrně známého. Zdála se mi jako tichý a ostýchavý člověk, který by měl ale hodně co říct, kdyby překonal svůj vlastní strach vyjádřit se. Byla jiná než já, která mluví víc, než myslí. Působila neobyčejně jemně, ale v pohledu měla cosi ostrého – její slova by měla sílu, kterou si možná neuvědomuje ani ona sama. Kdo je ta žena? Chtěla jsem to vědět, ale nahlas jsem se nezeptala. Čím déle jsem přemýšlela nad jejím obrazem ve své hlavě, tím víc se mi dívka zdála vzhledem podobná mně, a nakonec to bylo jako bych se dívala do zrcadla. Byly jsme naprosto stejné, a přeci jen každá v něčem jiná. Nepamatovala jsem si, kdy přesně jsme se od sebe oddělily, ale nebylo to tak dávno. Vzhled nás obou se zdál být totožný, a byla jsem si jistá, že obě jsme tím stejným člověkem – mnou – jen jako bychom každá nesly trochu jinou esenci. Z nějakého důvodu jsem ale začala trávit čím dál víc času s tou, která mluvila víc, než myslela.