Hemžení

Noční můry byly pryč. Probudila jsem se do krásného slunečního rána. Dnes jsem měla spoustu práce, a tak jsem byla ráda, že jsem konečně po dlouhé době odpočatá. Hned po snídani jsem zamířila do univerzitní knihovny, abych si prošla druhou půlku otázek. Nakonec se z původně plánovaného dopoledne učení stal celý den, jelikož jsem neustále prodlužovala kávové pauzy a některé otázky do hlavy prostě nešly.
Za okny už byla tma a já jsem v celém patře zůstala sama. Tohle je jedna z těch chvílí, kdy se znovu přesvědčím o tom, že i hrobové ticho má zvuk. Když se zaposlouchám do toho zvuku, celý vesmír se mi najednou zdá jako na dlani, čas se roztáhne a rázem veškerý každodenní shon přestane mít smysl.
Po chvíli se mi zdálo, jako by to ticho začal narušovat nějaký zvláštní šum, a tak jsem zvedla hlavu od učení. Zvuk vycházel odněkud z míst mezi regály knih a postupně zaplňoval celou místnost. Nejdřív jsem si myslela, že do patra někdo vešel, protože šum začal připomínat šepot několika hlasů, které postupně přibývaly. Když jsem se ale rozhlédla okolo sebe, v patře nikdo nebyl a ani nebylo slyšet žádné kroky, které se běžně v knihovně daleko rozléhají. Navíc se mi zdálo, že kdyby do místnosti vešli lidé, šepot by byl slyšet z dálky z druhého konce místnosti, kudy se vchází velkými křídlovými dveřmi. Štěbetání se ale rozléhalo po celé místnosti rovnoměrně z míst, kde byly v policích seřazené knihy. Jelikož všechny hlasy mluvily zároveň, všechno se slilo do jedné nesouvislé změti nahodilých částí vět.
Úspěšný způsob komunikace vyžaduje dodržení čtyř konverzačních maxim…
Slovo je ohebné, jestliže jeho kořen je v bezpříznakové predikační funkci…
Jazykové zvuky zapojené do systému konkrétního jazyka…
Ve složeninách dochází ke změně první původně neznělé slabiky…
Cože?
Uvědomila jsem si, že zrovna sedím v lingvistické sekci. Nikdo nikde. Okna jsou zavřená, takže to nemůže jít z venku. Přednášky tu takhle pozdě nebývají a pochybuji, že by někdo něco takového odříkával v rozhlase. Navíc ten zvuk je úplně jiný. Jako by mezi jednotlivými oddíly stály desítky lidí a každý z nich četl jiný text. Šepoty pomalu přecházely v tlumené hlasy. Každý z nich se postupně stával čím dál sebevědomějším a jeho hlasitost nabírala na síle.
Snažím se zdravým rozumem zpracovat to, co se tu právě děje, ale nedaří se mi to. Sedím úplně sama v jednom z pater univerzitní knihovny a jsem svědkem toho, jak tisíce knih odříkávají text, který je v nich napsaný. Jako by čekaly na to, až se knihovna vyprázdní a rozhostí se tu hrobové ticho, aby konečně mohly mluvit.
Jsem uprostřed davu a každý z těch lidí se mi snaží něco říct.
Za chvíli to ale začne být nesnesitelné. S hlavou položenou v dlaních čekám, až se ty tisíce hlasů utiší, ale nakonec se neovládnu a vykřiknu:
„Ticho!“
Rázem všechno ustalo.
Ještě chvíli tam zaraženě sedím a na učení už nemám ani pomyšlení. Začnu si potichu balit své věci, zatímco se kolem sebe neustále neklidně rozhlížím. Vyplížím se z knihovny těsně před zavíračkou jako nějaký zloděj na útěku.

Agresivní tón budíku mě nemilosrdně vytrhl ze spánku. Byla jsem včerejší noci tak rozrušená z toho, co se mi stalo, že jsem usnula až k ránu. Jamile jsem si uvědomila, proč jsem vlastně unavená a vzpomněla si na včerejší zážitek, už zase jsem mluvící knihy nemohla pustit z hlavy. Že už by mi z toho zkouškového vážně začínalo šplouchat na maják? Moc kofeinu? Tři čtyři kafe denně není zas tak moc. Můj brácha doktor by možná nesouhlasil.
Představila jsem si, jak bych některému ze svých kamarádů řekla o tichu, co má zvuk, roztahujícím se vesmíru a mluvících knihách v knihovně. Už teď jsem viděla to jejich zvednuté obočí a bezděčné úšklebky. A poznámky o tom, že to, co piju, asi nebude kafe, že.

Strávila jsem potom ještě několik večerů učením se v knihovně až do zavíračky a čekala, jestli knížky zase začnou mluvit. Už nikdy se to ale neopakovalo. Často jsem si potom vyčítala, že jsem je tehdy tak hrubě umlčela.