Psychiatrické přirovnání

Šimon vyšel z oddělení a sednul si na lavičku. Pomalu pil kafe a vnímal stromy z nemocničního parku. Všiml si, že vedle něj sedí člověk s nohou v sádře.
„Jmenuji se Petr, úraz z lyžování,“ hořce se usmál neznámý, „s čím jste tu vy?“
Šimon byl v nemocnici v jiném městě, než bydlel, takže si řekl, že dotyčného už v životě neuvidí a tím pádem může říct pravdu: „Šimon. Já jsem na psychiatrickém oddělení“.
„Víte, Šimone, to jsem nikdy nepochopil,“ odvětil Petr, „hlava mi nebere, jak se může někdo vůbec zbláznit. Co se stane s jeho zdravým rozumem, který doposud měl: ten někam odlétne? Náhle? To se mi nechce věřit. Myslím, že lidé vyšilují, aby tím ukázali, že jsou něčím zajímaví.“
Šimon se nadechl. Přehrál si v duchu své drama z psychotické ataky. A napadlo ho přirovnání:
„Víte, Petře, kdybych řekl: byl jsem v hospodě, házel jsem do sebe spoustu piva a jeden panák za druhým, do toho kokain, heroin a LSD: a tak jsem se začal chovat jako blázen: věřil byste mi?“
„To ano...“ Petr netušil, kam tím Šimon míří.
„Tak vězte, že mozek se do podobných stavů dokáže dostat i tehdy, kdy není z vnějšku podána droga, ale prostě sám od sebe: a to je přesně ono.“
Petr pokýval hlavou. Takovouto analogii nečekal a konečně byl schopen alespoň trochu souznít a pochopit.