McTiernan, Ladoga

McTiernan seděl na břehu Ladožského jezera. Tedy ne toho Ladožského jezera, ale TOHO Ladožského jezera dehtu, kdesi na uhlíkové planetě Gliese 581 c.

Před staletími lidé vzhlíželi k tomuto světu, s nadějí sem směřovali své dalekohledy, zvlášť v dobách úpadku starého světa v systému Sol. Netušíce, jak moc jiný ten svět je, jaké peklo to je.

McTiernan to věděl moc dobře a právě teď seděl na břehu jezera, ve kterém se líně převalovaly vlny vazké tekutiny.

***

Alespoň jednu záchranu tenhle svět pro McTiernana představoval. Kromě jiných uhlíkatých sloučenin se v řídce roztroušených kalužích, zejména takhle po pěkně ostré jarní bouřce, dal najít vcelku chutný etanol s vůní ozónu.

McTiernan seděl, pozoroval fialový západ červeného trpaslíka do černého jezera, pomalu upíjel z loňské jarní Gliesovice a přemítal.

Vždycky si myslel, že alkoholici pijí, aby zapomněli. Teď ale pochopil, že klasik se mýlil – alkoholik pije ne proto, aby zapomněl na minulost či na přítomnost, kdo je, nebo kdo byl, ale aby zapomněl na budoucnost. Na to, že zítra ráno zase začne svět existovat. Na to, že zítra ráno McTiernan zase bude.

***

McTiernan dopil láhev a ty poslední paprsky zapadajícího slunce a ten černočerný svět kolem se dal zase na pár chvil přežít.