Hodnoty

Vždycky všem říkáš, jak chceš být sama, a když se tě ptají, proč, vysvětlíš že musíš pracovat, že musíš klidu přemýšlet, jinak to bude stát za nic. To potom nezní tak divně jako říct jim, že chceš být sama, abys mohla nedělat nic. Sama víš, že jakmile se ocitneš o samotě, uděláš všechno pro to, aby ses svých myšlenek nemusela dotýkat, aby ses mohla oddávat krátkodobým nesmyslným potěšením a nikdo tě při tom neviděl. Nakonec ta chvíle ale stejně přijde, kdy tě to oddávání se prchavým radostem nadobro vyčerpá a ty se dobrovolně rozhodneš věnovat pár hodin tichu a tehdy obyčejně odevzdaně čekáš, až přijdou ty známé pocity studu a pohltí tě, až přijdou ty vzpomínky na dávné bolesti a pocity vlastní zbytečnosti a ty je necháš, ať si s tebou hází, zatímco mlčky sedíš, podpíráš si rukama bradu a pozoruješ skvrny na zdi.
Jsou to všechno jen hezký obrázky, oduševnělý citáty a pár stydlivých tajemství. A uprostřed toho všeho sedíš ty a bez rozmyslu to polykáš, abys zapomněla, jak hrozně se cítíš. Kdyby to byly kalorie, už dávno jsi morbidně obézní a čekáš, až tě jednoho krásného dne odveze rychlá. Nakonec ale stejně nemůžeš přestat nekontrolovatelně polykat.
Slibuješ sama sobě, že se k sobě jednou vrátíš. Ale potom máš pocit, jako by tě pozorovaly tisíce očí. Nemůžeš porušit ty sliby, které jsi dala tajně těm lidem, aniž by o tom věděli. Sliby, že tohle je tvé opravdové já. To, že se další den v noci kroutíš v úzkosti, protože postupně zjišťuješ, že to byla jen další maska, kterou sis nasadila, aniž by sis to uvědomila, už jim vysvětlit nemůžeš.
„Já vím, že jsem prvně říkala něco jiného, ale, víš, ve skutečnosti…“
Už jednou jsi tuhle větu řekla. Pokud ji řekneš podruhé, nebude ti věřit už nikdo. Nikomu se nebudeš líbit. A právě z tohohle příšerného strachu tohle všechno děláš, a je k smíchu, jak se ze samého strachu z toho, že se znelíbíš, navezeš přesně do těch problémů a situací, kterých se bojíš a budeš vykreslena jako někdo pochybný, někdo nedůvěryhodný, někdo, kdo je odporně pokrytecký, falešný a bezohledný. Tak moc se bojíš, že budeš považována za takového člověka, kterým si myslíš, že nejsi, že se potom celá nervózní tváříš křečovitě, z úst ti vyklouzne podivná věta, která způsobí trapné ticho, popleteš i to, co by se dalo zvládnout poslepu, a potom na ně působíš přesně tím dojmem. Pak jsou z toho probdělé noci, žaludeční křeče a horečná snaha zapomenout na to, jak hrozně se cítíš. A tak zkrátka pohybuješ palcem a polykáš hezké obrázky, oduševnělé citáty a pár stydlivých tajemství, abys zapomněla, že ses k sobě chtěla vrátit.
Víš, že nelze utíkat donekonečna, a tak jsi připravená na to, že jakmile se dobrovolně rozhodneš obklopit tichem a sama sebou, pocítíš omračující stud za toho, koho jsi ze sebe dělala, pocítíš k sobě prudkou nenávist a necháš ji, ať tě zaplaví, ať se nad tebou ta hladina na chvíli zavře.
Tu nesnesitelnou touhu všechny potěšit jsi v sobě měla odjakživa. Dokázala jsi na povel vystřelit ze svého těla, ze své hlavy a vidět sebe samu jejich očima, navnímat atmosféru a nacítit jejich pocity, a říct přesně to správné v tu pravou chvíli. Zároveň jsi ale vždycky měla strach, že tě někdo odhalí, a stačil jeden člověk, který ho z tebe vycítil (vždy se jeden takový našel), a stačilo, aby řekl jednu pro okolí zcela nevinnou, ale velice dobře mířenou poznámku, a ty ses vnitřně celá rozklepala a už se ti většinou nepodařilo získat půdu pod nohama tak, jako na začátku.
Po takových zkušenostech ses většinou vždy rozhodla, že už se nebudeš snažit nikoho potěšit, aby ses líbila, že přeci to, co se lidem hnusí ze všeho nejvíc, je falešný člověk. Strach, že tě někdo odhalí, byl v těch chvílích vždy omračující, ale ještě více omračující byl strach, že pokud se nebudeš snažit ostatní potěšit, že se nebudeš líbit. Z nějakého důvodu ses vždy rozhodla, že budeš ve svém nepovedeném umění pokračovat, protože být povahově nepěkným člověkem sama sobě bylo z nějakého důvodu přeci jen známé a do jisté míry snesitelné. Být povahově nepěkným člověkem svému okolí znamenalo naprostou zkázu, znamenalo to projít se nahá městem, zatímco na tebe lidé z oken házejí shnilé ovoce, znamenalo to výprask na pranýři, znamenalo to odsouzení k smrti.
Když se po dlouhé době ocitneš sama se sebou, uvědomíš si, že si ani nepamatuješ, jaké to je mít v hlavě myšlenky, které jsou opravdu tvoje vlastní. Ne ty jejich, o kterých si ty jen myslíš, že jsou tvoje vlastní. Když se po dlouhé době ocitneš sama se sebou, první, co cítíš, jsou tvoje bolesti… ale ty nejsi tvoje bolesti… to, co je pod nimi, bylo, je a bude vždycky neporušené. Tam jsou tvoje slova. Jenom tvoje. Ale proč bys je psala? Když se ti zachce je napsat, máš pocit, že to chceš psát jen proto, abys to prodala.
Lidi ti pořád říkají, že smysl života je výhradně v tom dělat to, co tě baví a ne v tom se prodat. Zní to strašně ušlechtile, ale je to jako by tě nutili věřit nějakému prázdnému uklidňování. Protože vzápětí kolem sebe vidíš všechny možné důkazy toho, že tenhle svět je postavený na tom, aby ses prostě jen prodala, a ne abys dělala to, co tě baví, protože všichni musíme jíst. Proč mi lžete, když sami moc dobře víte, že to tak není? Ti, kdo se prodají tím, že dělají to, co je baví, jsou považováni za šťastlivce. Ti, kteří se pouze prodají, jelikož musí, nejsou trnem v oku nikomu, dokud si nezačnou stěžovat. Pak jsou označeni za málo vynalézavé, málo chytré, málo průbojné a odolné, příliš líné, příliš pohodlné něco změnit, protože kdyby tyto vlastnosti měli, jistě by se jim podařilo najít způsob, jak se prodat pomocí toho, co je baví.
Zařídila ses tak, abys měla ještě pár měsíců k dobru, než bude nutné jít se prodat, jakým způsobem to jen jde. A než ty měsíce uplynou, musíš být sama a najít vlastní slova. A tak teď všem říkáš, jak chceš být sama, a když se tě ptají, proč, vysvětlíš že musíš pracovat, že musíš klidu přemýšlet, jinak to bude stát za nic.