Kontrasty

Kontrasty

Anotace: Krátká školní práce. Zadáním bylo rmantická scéna romantického hrdiny ve stylu 18. - 19. století.

Úzkost. Celou mou bytostí se rozléhala úzkost. Zalézala do každé skulinky, roztahovala se skrz mou bytost jako oheň spalující suché listí. Byl jsem si bytostně vědom každého centimetru mého těla. Každý kousek mé bytosti se dožadoval mé pozornosti, jako dotěrná moucha. Nemohl jsem před tím utéct, bylo to jako bych najednou vnímal každý centimetr mého těla. Byl jsem si vědom toho, jak nepravidelně se mi zdvihá a zase klesá hrudník, byl jsem si vědom toho, jak mě tlačí pásek do břicha, i toho, jak nepohodlně se mi sedí na hrbolatém kameni. I přes to, že bylo vlahé podzimní ráno, cítil jsem, jak mi po zádech stéká pramínek ulepeného potu. A přesto, že jsem seděl uprostřed zahrady rozkvetlých růží, zdálo se mi, že všechno kolem páchne jako zpocené nohy. Žaludek uvnitř mě se hlasitě bouřil, mozek mě nabádal, ať se konečně pohnu, ať něco dělám, ať uteču. Ale moje nohy odmítaly cokoliv podnikat. Sledoval jsem, jak si první ranní paprsky hledají svou cestu skrz zelené větve stromu stojícího opodál. Sluneční světlo halilo celou zahradu do teplého oranžového světla, které se odráželo v kapičkách rosy na trávě, takže teď vypadala jako by byla poseta diamanty. Jak nepatřičně to vypadalo! Byl jsem rozhněván, že se světlo opovažuje vytvářet tak krásnou scenérii! Mělo by pršet, mělo by hřmít! Měl bych tu sedět promočený a studený, zmoklý jako pes, kterého vyhnali na ulici, aby žebral u domů o jídlo. Tráva by měla být zablácená a růže by měly hynout pod náporem vichru. Ale zajímalo přírodu to, jak nepatřičně se chová? Ne, samozřejmě, že ne. Každé ráno vyjde slunce, aby ohřálo ospalou zemi, a vůbec se nestará o to, že tu sedím sám a zkroušený. Celý den si bude vesele svítit, nevědomky bude shlížet na všechny ty nešťastníky, co kráčejí po této zemi a večer si půjde zase svou cestou dál, aniž by se třeba jen na chvíli pozastavilo nad tím, jaké muka muselo sledovat. Kéž bych tak mohl být tím sluncem a odejít kamsi do dáli, neschopen citu a emocí, které mě zevnitř užírají! Teď ovšem sedím tady, pozorujíce slunce a přemýšlejíce nad tím, co mi dnešní nový den přinese. Zhluboka naberu do plic čerstvý vzduch a vydechnu do ticha obláček bílé páry. Rozhlédnu se kolem a s myšlenkou na slunce a nespravedlnost osudu se zvednu ze země, abych čelil novému dni.
Autor Ariel Debo, 12.04.2015
Přečteno 440x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter