Mozaika, VI.: Blamáž

Mozaika, VI.: Blamáž

Anotace: Jak lze z vrcholu padnout do nicoty... Konstantinopol, 1071.

Sbírka: Mozaika I.

Nikdo nevěděl, co si o tom myslet. V každém z přihlížejících byla prapodivná směs pocitů a emocí, velikého zmatku a šoku, na který nikdo nebyl připraven. Zpráva o tom, co se bude dít, se městem rozšířila už před pár dny, ale každý si myslel, že to je nějaká báchorka. Nyní se však ukazovalo, že to vůbec žádná báchorka, nebo drb, nejsou, že je to nezpochybnitelná pravda, kterou mají na očích desítky tisíc lidí. Desítky tisíc párů očí nyní sledují z oken, z ulic, z balkónů i střech vysokých i nízkých domů, na širokých i úzkých ulicích a na velkých náměstích průvod, který jim připadá naprosto neuvěřitelný.

Průvod, který byl strašlivou chybou v úsudku mladého císaře. Neozývá se potlesk a jásot. Jak by mohl, když v čele průvodu jede rakev s padlým starým císařem. Neozývá se úleva a radost nad vítězstvím císařské armády, jak by tu mohla být úleva, když po boku mladého císaře jede vládce nájezdníků jako rovný s rovným. Spíše převládá zmatenost z toho, co se děje, pohoršení z toho, že smrtící nepřítel, který byl poražen, jede po boku mladého císaře a obavy, z toho, co se vlastně stalo. I mnozí rádci si to uvědomují a celé hodiny císaře důrazně zrazovali od tohoto záměru.

Až nyní mladý císař s nervózním a nuceným úsměvem na tváři chápe, jakou chybu asi udělal. Mnozí z těch ve statisícovém velkoměstě ztratili otce, bratry či syny v bojích se Seldžuky a seldžucký vládce, ač poražen a donucen k mírové smlouvě, nyní jede hlavním městem jako ctěný a vítaný host. Nemluvě o tom, že starší, vrásčitý a větrem ošlehaný Seldžuk působí více jako císař, než holobrádek vedle něho. Dokonce i sám seldžucký vládce tohle předpokládal, a snažil se mladíka přesvědčit, že to je nerozumné, ale tvrdohlavý chlapec si to nedal rozmluvit.

Když průvod dorazí na Konstantinovo náměstí u hipodromu, je celý trapas završen. Z císaře lije pot, nejen horkem, ale i nepříjemností celé situace a na odrazu slunečních paprsků je to velice dobře vidět. Lid, který měl slavit vítězství, neví, zda truchlit, jásat, nebo být dokonale zaskočen. Nyní je i seldžuckému sultánovi, jehož vojsko bylo rozdrceno císařovou jízdou, skoro líto mladého císaře, a přemýšlí, zda by dokázal situaci zachránit, ale nic ho nenapadá.

Nakonec mladý císař dostane nápad, za který není moc rád, ale potupa, kterou na sebe uvrhl svou domýšlivostí je příliš velká. Zhluboka se nadechne, zatímco rádci s hrůzou a zatajeným dechem čekají, co pronese. „Obyvatelé říše!“ zvolá. „Válka na východě je u konce. Můj otec, náš otec, hrdinsky padl v boji s nájezdníky a byl mezi námi uzavřen čestný a spravedlivý mír, oběma stranám prospěšný! Tím začala, a tím skončila má role císaře našeho impéria,“ další překvapení, při kterém rádci i vůdce nájezdníků vytřeští zrak. „Byla to jen krátká, ale důležitá událost v našich dějinách. Po dohodě se svým bratrem a se svými rádci, se s okamžitou platností vzdávám trůnu v jeho prospěch,“ a nyní mají rádci, co dělat, aby se jim podařilo udržet kamennou tvář, o nebohém mladším bratru, jedoucím v zadním voji průvodu, nemluvě. Ten rychle zbystří a popožene svého koně k abdikujícímu bratru. „Vláda Staurakia II. končí a započíná vláda Alexandra II.!“ pronese mladý císař k bratru i lidu Konstantinopole.

Hrůza ze všech opadne, když začne lid jásat, hvízdat a tleskat. Všem rádcům se uleví a pomalu, pozvolna se přibližují k průvodu, kde z koně sesedá i sám Staurakios, který poklekne před svým bratrem sedícím na koni a přísahá mu věrnost jako novému císaři. „Do čeho si mě to uvrtal?“ syčí Alexander. „Na mysl ti vytane nejhloupější nápad, který kdo kdy mohl mít, a pak to hodíš na mě?“ pokračuje s úsměvem a přikyvuje, aby všem dal najevo, že přijal bratrovu přísahu.

„Copak jsem mohl vládnout, když jsem se takhle znemožnil?“

Přijdou i rádci, dvorní písaři, kancléř, generálové a další velmoži, kteří se klaní novému císaři, a pokloní se mu i poražený seldžucký vládce. „Doufám, že budete moudřejší. A že naše dohoda platí.“

„Dohoda platí. Vaši křesťané dostanou pozemky na Balkáně a v Malé Asii, Vy pošlete tribut, rukojmí a výzbroj,“ potvrdí nový císař a hledí na své přicházející rádce.

„Lid toužil po krvi, ale dostal mír,“ šeptá patriarcha kancléři a ten se usměje.

„Lid vždycky touží po krvi, od toho je to lid, lůza, plebs. Nyní musíme sloužit novému císaři, a doufat, že neudělá žádnou hloupost,“ dodá kancléř s úšklebkem a hluboce se ukloní císaři Alexandrovi.

Autor Vayl, 15.04.2022
Přečteno 209x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí