Mozaika 2, V.: Náprava

Anotace: U Adrianopole, 1187.

Sbírka: Mozaika II.

„To nebylo nejchytřejší,“ slyší mladý císař Leontios, který v horečce blouzní. Neví, zda je to přelud, či zda to skutečně někdo řekl. Vše, co vidí, se mu slévá dohromady, zvuky, které slyší, splývají, hovoří na něho spousta hlasů. Hlasy jeho přátel, jeho dvořanů, jeho zesnulého otce, i společníků na jeho cestě. Mává kolem sebou rukou, a akorát ho chytne jeho družka, která se snaží usmívat na umírajícího mladíka. Ale slova nebyla od ní. Byl to hlas kancléře, který sleduje umírajícího císaře. „Doufejme, že je připraven vládnout,“ řekne na adresu Leontiova bratra a mne si tvář, zatímco přechází po světnici místního ševce, která se stává posledním útočištěm císaře. „Absurdní,“ povzdychne si kancléř, když ševcova dcera přikládá mladičkému císaři chladný zábal na hlavu.

„Uklidněte se,“ zasyčí velitel palácové stráže, který taky dorazil k posledním momentům císaře.

„Ty bys měl mlčet,“ oboří se na něho kancléř. „Dovolil si tenhle hloupý nápad. Víš, co se tam stalo?“

Ta slova v Leontiovi probudí vzpomínky. V posledních okamžicích svého života si vzpomíná na to, proč to jsou jeho poslední okamžiky. Již několik dní, i proti radám ustrašených dvořanů, cestoval říší. Navštívil řadu měst i osad, tržišť, dílen, nevěstinců i klášterů, náměstí i divadel, ale nikdo o něm nevěděl. Byl obyčejný pocestný doprovázený rozvernými přáteli, převlečenými gardisty.

Na široké cestě za Adrianopolí je zaskočila dlouhá kolona povozů, táhnoucí se k nedalekému mostu. Obvykle vybírání poplatku probíhá rychleji, ale tady to trvalo podezřele dlouho. Nedbaje varování stráží, vydal se Leontios v jejich doprovodu podél vozů. Bylo tam obilí, oblečení i víno, olivy a sůl, nebo kamení. Některé povozy lepší a strážené, jiné patřící prostým rolníkům z vesnic.

Kolem nich procházel, až do okamžiku, kdy si všiml něčeho ve škarpě. Povalený a rozbitý vůz, vedle sloupu na němž bylo oběšeného tělo nějakého chudáka a vedle povozu ležela dívka. Leontios k ní přišel a viděl roztrhané šaty, podlitiny, i to, že umírá s ránou v břiše. Dívka nemohla být starší, než jeho sestra, která se teď nejspíše koupe v bazénech palácové zahrady. Leontios pokynul na své muže a jeden z nich umírající dívce uštědřil ránu z milosti bodnutím do srdce. Pak skupina pokračovala a všichni gardisti měli připravenou ruku na jílci, kdyby se mělo něco stát. U mostu byla hlídka vojáků.

„… nezájem,“ štěká důstojník vedoucí hlídku. „Dva poplatky. Za most a za to, že ti nerozbiju hubu,“ jeho slova patří pachtýři s obilí a budí smích vojáků. „Půl solidu za most a půl solidu nám, jasné?“

„Na to nemáte právo!“ okřiknul Leontios důstojníka, který to nečekal. Podíval se na mizerného chlapce, který vypadal spíše jako hadrář, než cokoliv jiného. „Tohle si nemůžete dovolit.“

„Že nemůžeme, zmetku? S kým si myslíš, že mluvíš?!“ křičí důstojník. „Vidíš tu houpající se mršinu,“ a ukáže k oběšenci. „Toho blbce jsem oběsil za míň,“ Leontios se ptá za co. „Nechtěl zaplatit. Půl solidus za most a svoji dceru za to, že mu nesebereme vůz,“ vojáci se tomu opět smějí a Leontios křečovitě sevře dlaně v pěst. Důstojník se usměje. „Kdo tě vychovával?“ odfrkne. „Asi tě budu muset vychovat já,“ a následuje rána dřevěnou tyčí, která mu rozsekne dolní ret. Gardisté chtějí zakročit, ale Leontios prudce zvedne ruku. „Přivedl sis kamarády? Tak poslouchej, my určujeme, kdo přes ten most přejde. Nelíbí? Smůla!“ pokračuje důstojník a Leontios si všimne jednoho z jeho vojáků.

Ten přijde blíže a zadívá se na Leontiovu tvář. Tvář vojáka nabere vápenitou barvu a jeho oči se v hrůze rozšíří, div mu nevypadnou z důlků. Začne se divoce křižovat a kroutí hlavou. K překvapení velitele i vydíraných pocestných, padne na kolena a s pláčem se plazí k Leontiovi. Poznal svého císaře.

„Pro lásku boží na nebesích, omlouvám se,“ naříká voják, zatímco před něho dopadají kapky krve z Leontiova rozbitého rtu. V tom momentě pochopí i velitel hlídky.

„Císař pak nařídil důstojníka pověsit na sloup a ukamenovat, zatímco vojákům nechal za jejich mlčení vytrhnout jazyk. Nejdříve se zdálo, že je v pořádku, ale ukázalo se, že se do rány dostala nákaza. Nedožije se zítřka,“ říká velitele palácové stráže. „Jak může říše přinést ochranu jiným, když ji nepřinese ani vlastním před sebou samou. To řekl, než u něho propukla horečka. Císař chce, aby se to už neopakovalo. Zřídíme oddíly určené k trestání takového chování, zavedeme zákony, které to budou potlačovat, zřídíme zvláštní soudy. Nevím, jestli to bude fungovat, ale něco zkusit musíme, ne?“

„Asi ano,“ připustí kancléř Alexios. „Navrhneme to na prvním jednání novému císaři,“ a mladý Leontios může s klidem umřít, i když v hloubi duše tuší, že náprava bude trvat hodně dlouho.