Mozaika 3, III.: Sodomité

Mozaika 3, III.: Sodomité

Nemají co dělat. Takhle se baví, pomyslí si Laurentius při pohledu na shromážděný dav. A o nás říkají, že jsme zvrácení. Takhle to nemuselo dopadnout. Vzteká se nad sebou, nad svým chováním, nad svými chybami, nad tím, co dělal a udělal. Jen, kvůli tomu je nyní s dalšími pevně uvázán ke kůlu a vojáci mu k nohám dávají slámu a smolu. Nejen smolu, ale smůlu. To má, když uprostřed horkého letního dne vidí vískající a jásající krvelačný dav, který se nedočkavě třese na jeho křik a křik dalších dvou lidí, kteří s ním brzy zemřou z rozhodnutí zdejšího tribunálu. Myslel si, že tady ve městě to bude lepší, ale ten útěk byl zbytečný. Všude byla nenávist stejná.

Podívá se na Romana a na Annu. Romanos vypadá odhodlaně, bojovně a není tak vyděšený jako on, nebo aspoň tak nepůsobí. Anna se třese a pláče. Nikdy jí tak neviděl. Vždy jí bral jako nejodvážnější z nich tří, ale tváří tvář smrti, a zvláště tak bolestivé smrti, i ti nejodvážnější jdou do kolen.

„Již více nebudete kazit naše město a náš lid,“ pronáší zdejší biskup v černém suknu, když dav utichne. „Vaše zkaženost se rozplyne v ďábelský dým. Více nebudete trávit mysl lidí,“ pokračuje.

Biskup se pootočí. Tohle jsou jeho chvíle slávy, ale je to jen obyčejný, bezcenný a mizerný panák požíraný svou méněcenností, utěšuje se Laurentius. Biskupův pohled směřuje k oknu nedalekého magistrátu. V okně stojí prefekt, který pokyne na biskupa a na popravčí. Popravčí přistupují ke kůlům a s pochodněmi je zapalují. V tom momentě začne strachy křičet i Laurentius, což povzbudí dav k dalšímu jásotu, k potlesku a jen Romanos zůstává vzdorovitý, i v momentech, kdy ho plameny pohlcují. Anna křičí už nejen strachy, ale také bolestí, ve které se svijí, jak jí plameny spalují.

Prefekt tam stojí ve své kanceláři a hledí na to hrozivé divadlo. V ruce svírá dopis, který před chvílí přišel. Proklíná ten dopis, proklíná, že přišel, nebo to, že nepřišel o pár hodin dříve. Kdyby přišel o pár hodin dříve, mohl tu trojici zachránit, ale jak by se mohl postavit vůli zdivočelé lůzy, která toužila po krvavém představení. Vůbec to nechápe. Mnozí z té lůzy, ještě pamatují hrůzy občanské války, kde on sám bojoval za císařovnu Konstantinu a proti senátorským vojskům. Nechápe, kde se v lidech bere ta krvelačnost, ta touha po smrti jiných, a asi na to nikdy nepřijde. Jeho manželka tomu taky přihlíží a křečovitě se přitiskne k muži. Vzlyká, čehož si prefekt všimne. „Znala si někoho z nich?“

„Proč? Protože pláču, že jste zavraždili tři mladé nevinné lidi?“

„Tři sodomity,“ namítne prefekt.

„Aha, tak to je jiná. Měl si použít ten příkaz. Císař zakázal tyhle popravy.“

„Neměl jsem na výběr,“ a tato jeho slova doplňuje zběsilý jásot lůzy a zoufalý křik upalovaných.

„Lžeš sám sobě. Měl jsi na výběr, bál ses,“ vyřkne žena nepříjemnou pravdu. „Nechal si toho mizeru, ať si vyřvává. Císař to zakázal, aby takové jako on oslabil, a tys to nechal být. Ať je Bůh milostiv tvé duši. Představ si, že by to byl náš syn,“ a ano, i tato myšlenka prefekta napadla. Ale je to nesmysl.

Z náměstí u hradeb se nesou vysoké sloupy černého dýmu a bolestivý křik mladých lidí ustal. „A co by je čekalo? Z toho, co se píše v příkazu, budou sodomité posílání do klášterů. K čemu?“

„Pořád lepší než smrt. Než bolestivá smrt, která je ponižujícím divadlem…“ prefektova žena se opět podívá z okna a rozhodne se přestat být svědomím a stát se činem. Prefekt zbystří, když jeho manželka kvapem opustí pracovnu v patře magistrátu. Rychlým krokem sejde schodiště a vyjde rovnou na náměstí zaplněné pachem potu spodiny i spáleného masa. Její kroky vedou přímo k biskupovi, který žehná svým krvelačným ovečkám. Prefekt sleduje, jak se manželka blíží k biskupovi.

Manželka se zastaví u biskupa. Biskup se na ní podívá a manželka mu plivne rovnou do obličeje. Celým shromážděním se nese užaslý šok, prefekt zděšený a všichni se na sebe dívají, čekají, co udělá biskup. Pár biskupových věrných chce napadnout prefektovu ženu, ale biskup zvedne dlaň a zastaví je.

Biskup setře slinu a usměje. „Nepřekvapujete mě. Vždy odvážná, tvrdohlavá a cílevědomá, odbojná vůči svému muži i vůči našemu Pánu. Znám Vaši příchylnost k zrůdám, a že se jich zastáváte, ale povězte mi, má drahá paní, plivla byste se stejnou rázností, kdybyste byla obyčejná selka?“ žena mlčí, znejistí. Nečekala biskupovu duchapřítomnost a svou nejistotou povzbudí lůzu k dalšímu potlesku, ale i smíchu, který jí ponižuje.

Rozzlobená a ponížená biskupem i lůzou, se vrací k budově magistrátu, kde narazí na svého manžela. „Izáku,“ vyhrkne překvapeně.

„Nechám biskupa zatknout a to bude můj poslední čin v pozici prefekta. Pak se přiznám k neuplatnění císařova příkazu a nechám se vydat soudu,“ řekne prefekt k šoku své ženy.

Autor Vayl, 27.06.2022
Přečteno 181x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí