O andělích

Stojíš tam na okraji srázu, díváš se z něj dolů.
Nemám strach, zda skočíš, vždyť jsi přece anděl.
Náhle se po mě ohlédneš: „Myslíš, že jsou andělé prokletí?“ zašeptáš, a mě náhle zamrazí. Vím, že jsi dobrem, ale taky je v tobě něco, co říká, že víš, jak se cítí démoni.
„Myslíš, že jsou andělé prokletí?“ zopakuješ svoji otázku: „Vždyť víš, činí jen dobré, ale… myslíš, že tak činí ze své vlastní vůle?“
V očích máš pohled vlka uvrženého za mříže. Bělostná peříčka opouští tvá nádherná křídla, aby se hodnou chvíli vznášela, jako vločky nejčistšího sněhu a nakonec splynula se špínou země.
„Nepřemýšlej nad tím,“ zaprosím, a pokusím se tě obejmout.
Věnuješ mi polekaný pohled, a mě to už konečně dochází… ty už nejsi andělem… už ne.