Osm minipovídek jen tak...

Osm minipovídek jen tak...

Anotace: obsah: Dotkni se nebe, Kytka, Peklo, Vidím tě, Jiné světy, Sněženky, Ďábel, Malířský štětec, Poslední nádech, Čtyřicet osm hodin ve vteřině

DOTKNI SE NEBE

Pomalu rozepíná zip vysokohorského spacáku a chystá se přivítat krásný den, i když Slunce kraluje na obloze nepřetržitě už více než dva měsíce. Ovane ji vtíravý ledový vítr, zavrtá se pod kombinézu a v mžiku profoukne už vychladlou přikrývku. Rozhlíží se po okolí. Zbytek skupinky ještě spí a venku je přitom polární léto.
Co takhle ulovit něco k snídani? Odhrabe sníh, který sem za noc navál vítr, a malou sekerkou dělá díru do tenkého a přitom tvrdého ledu, dokud jí do očí nezasvítí od vody odražený paprsek kamaráda na nebi, jejich jediného průvodce.
To byla chyba: krajina ji trestá uklouznutím do vražedně ledové vody a v momentě jí hlavou probleskne ten poslední krásný obraz tiché a mlčenlivé Antarktidy...



KYTKA

Je ráno. Slunce svítí skrze zatažené záclony a zahání šero pryč. Teplo se začíná šířit po pokoji mezerou v pootevřeném okně a všude je cítit jaro. Žena leží v posteli, celá rozněžněná po nádherné noci s milencem, mužem svých snů. Šel pro čerstvé pečivo. Za chvíli slyší vrznutí domovních dveří a jeho hlas, který je plný touhy a lásky. Volá na ni, ať zůstane v posteli.
Za minutku se otevírají dveře a on jí nese na stříbrném podnose snídani do postele. Teplý a křupavý chléb, marmeláda, sklenice čerstvého pomerančového džusu, miska s kostkami ledu a malá vázička s květem růže. Položí tác na stolek a jemně ji políbí na čelo.
Řekne jí, aby se položila. Vyhrne jí košili a kostkou ledu jí přejíždí po břiše a nakonec se kostka rozpouští na jejím nejintimnějším místě. Líbá ji. Ona se svíjí slastí.
Jsou každý tak pohlcen tím druhým, že neslyší vrznutí dveří. O pár chvil později se rozletí dveře jejich ložnice a ozvou se dva výstřely.
Vše je od krve a na okraji postele leží rudý květ růže s kapkami krve...



PEKLO

Muž jde spát. Před chvílí strašně ublížil svému synovi. Nechtěl ho udeřit, ale nezvládl to emocionální napětí, které viselo ve vzduchu jako těžká kovadlina a zároveň jej bodalo do srdce jako tisíce jehel. Dlouho se převaloval, stíny v pokoji ho strašily, zjevovaly se před ním tváře ďáblů a slyšel hrozivé hlasy.
Někdo mu zaklepal na dveře od ložnice. Rozmrzele vstal a uchopil kliku. Byla teplá. Co se to děje? V mžiku mu škvírou pod dveřmi prolétl oblak dýmu. Stiskl kliku a pootevřel dveře. Po pokoji se rozlila načervenalá zář a zahalila vše do teplého oparu. Čím více dveře otevíral, vstříc kouři a světlu, tím větší bylo dusno. Cítil, jak se mu ten odporný čoud zažírá do oblečení, proplétá záclonami a pokrývkou, jak mu ucpává plíce a šimrá ho v nose.
Najednou ho spatřil. Ďábel? Snad... Snad ne. Pomalu se přibližoval, natahoval své dlouhé hubené prsty k jeho obličeji a díval se mu do očí. Ty oči... Bodají ho, pálí ho, mučí...
Ne! Byl to sen. Kouř zmizel, v pokoji je tma, není cítit žádný spálený pach. Bože, děkuji ti.
Ozvalo se zaklepání a zpod dveří bylo vidět, jak se po pokoji začíná rozlévat červená záře...



VIDÍM TĚ

Detektiv Joanna vstoupila do dveří malého islámského krámu. Na zdech visely gobelíny s velkými mystickými krouceninami. Nezdálo se jí to už od samého začátku, ale její kolega Ryan byl jiného názoru. Vždy byl tvrdohlavý, nedal si vymluvit ani tuhle akci s dětským pornem.
Spatřila dveře do sklepení, ale valil se z nich hustý štiplavý kouř. Za chvíli nebylo vidět na krok. Otočila se a najednou ji kdosi stáhl dolů. Padala po schodech s vytřeštěnýma očima a u protější zdi se pomalu rýsovala postava muže. Dopadla přímo na záda. Ještě cítila, jak na ni někdo hodil jeden z těch odporných zasmrádlých koberců, přímo na obličej jí přistál obraz velkého mystického oka.
Byl to on...



JINÉ SVĚTY

Podívala se na potemnělou oblohu posetou miliony hvězd... Jsme ve vesmíru sami?
Tuhle otázku si pokládala již dva roky. Ale jako student astronomie a člen klubu vědců mimozemského života by neměla pochybovat. Nebo ano?
Stále častěji se uprostřed nocí budila zalitá studeným potem s jediným obrazem v mysli... Cizí planetou ne zcela neznámou. Alespoň pro ni ne.
Jako malá sice tajně doufala, že ji unesou mimozemšťané, ale když jako starší viděla v televizi různé možnosti lásky i nenávisti zelených mužíků, rychle na to zapomněla. Nechtěla by dopadnout jako pytlík molekul v zavařovací sklenici někde na Marsu v muzeu lidských exponátů... A právě tahle představa ji děsila nejvíc.
Udělala pár kroků zpět, aby měla lepší pocit. Stát na útesu skoro půl kilometru nad zemí není její oblíbená činnost. Na obloze poblikávaly hvězdy. Hlavně jedna ji udivila...
Popošla pár krůčků zase dopředu v domnění, že asi spatří záhadné těleso lépe. Chyba…
Silný letní vítr podemlel skálu na kraji svahu a tím se spustila lavina kamení, která ji strhla s sebou dolů. Nocí se rozléhal zoufalý křik a po něm jen nazelenalé světlo odkudsi z nebes...



SNĚŽENKY

Na okenice bubnoval déšť. Vítr prohýbal i mocné jehličnany a nebezpečně si pohrával se sloupy elektrického vedení. Oheň v krbu s každým mocným zafoukáním vichru poslušně klesl k zemi, aby se posléze zase rozhořel ve své plné kráse. Po chvíli bylo možné spatřit i hejna sněhových vloček, když se obloha rozsvítila protnuta bleskem. Vypadalo to, jako by se nebesa zlobila.
Muž přiložil polínko do uhasínajícího ohně a objal ženu. Bylo to jejich poslední polínko.
Vichřice zesílila natolik, že se i mocné plameny bojácně krčily u země. Teplo ohně sláblo a v krbu byl už jen popel. Z vrchního patra se ozývalo skřípění lámaného dřeva, to vichřice urazila svou silou špatně zavřené okenice.
Oba se k sobě schoulili v křesle a ve strachu doufali, že bouře brzy ustane. Když uslyšeli dopady střípků skla, zůstala v nich už jen malá dušička naděje. Pocítili prudký závan větru a rozhostila se tma. Mrazivý chlad brzy vystřídalo jemné teplo, které něžně prostupovalo jejich těly, a oni se přestali bát.
Záchranná služba našla ráno mezi rozštípanými kusy dřeva, které dříve tvořily horskou chatku, jen dvě malé sněženky…



ĎÁBEL

Zaklapla knihu o moderní černé magii a vložila ji zpět do police. Kamarádka ji varovala, ale nedala si říct. Zkusí to. Přece neuvěří tomu, že pár slov o půlnoci může otočit její život naruby. Udělá to ještě dnes. Do večera nezbývá moc času a vše se musí dokonale připravit.
Otočila těžkým mosazným klíčem ve směru hodinových ručiček a půdní dveře se s mohutným vrzáním otevřely. Všude vládla tma. Udělala krok a přivřela za sebou dveře. Ty se s obrovským bouchnutím zavřely. Nastala nedýchatelná tma. To je přijatelné prostředí pro její seanci.
Rozmístila do kruhu třináct vysokých červených svící, doprostřed položila masivní dřevěnou desku s vyřezaným pentagramem a na ni položila dnem vzhůru sklenici z broušeného křišťálu. Pomalu zapalovala svíce a potichu při tom vyjmenovávala jména Satanových služebníků. Těch bylo jen dvanáct. Při poslední svíci poprosila temné síly, aby jí zavolaly Ďábla, Satanova úhlavního soka.
Ale nic se nedělo. Pokusila se tedy o přivolání Ďábla skrze bránu mrtvých duší. Nic…
Sfoukla všechny svíce, ale už nedbala rad o postupu proti směru hodinových ručiček. Stiskla kliku dolů a otevřela dveře. Pod potemnělým schodištěm spatřila postavu, která se k ní pomalu přibližovala. Vypadalo to, jakoby létala. Instinktivně ustoupila a ucítila na svých pažích tuhé, zmrzlé ruce.
Svíce v místnosti se rozhořely vysokým plamenem, které osvětlovaly obličej příchozího.
Uzřela jeho tvář… Na holé lebce se tyčilo osm růžků, které připomínaly zhnisané boule s trnem uprostřed. Okolo očí měl černé šmouhy. Okolí panenek bylo červené a bělmem mu křižovaly narůžovělé blesky. S každým mrknutím se uspořádaly do jiného obrazce. Promluvil.
"Volala jsi mne?"



MALÍŘSKÝ ŠTĚTEC

Právě dokončovala svůj další obraz. Měl vyjadřovat její zlost na přítele, který dělá v práci finanční podvody. Ale pořád té kresbě něco scházelo, jenže co? Otočila se, aby si vybrala nějakou brutální barvu, když v tom ho spatřila.
Byl opřený o zeď a pozoroval ji. Vždycky obdivoval její ladné křivky a objemná prsa, dokonce i teď, když byla oblečená do zašedlého a flekatého malířského pláště. Dala si ruce v bok, i on zaujal útočnou pózu.
Věděla, proč přišel. Už několikrát ji o to žádal, ale ona nechtěla. Rozhodla se to oznámit na policii už ke konci tohoto týdne. Pořád ji přemlouval a dával jí dárky za peníze, které stejně nebyly jeho. Zmohla se na jediné slovo...
"Ne." S tímto se otočila a chtěla pokračovat v kresbě. Položila na stůl kelímek s červenou barvou, kterou chtěla dokončit svůj výkres a rovněž udělat konec i jejich vztahu. Chtěla začít, ale nemohla najít štětec. Otočila se a...
Červená barva se rozstříkla po stole i na obraz a udělala tím definitivní tečku za jejím problémem. Jen na zemi v kaluži krve zůstala polovina dřevěného štětce.



POSLEDNÍ NÁDECH

Pomalu se rozhlížel po lidech sedících okolo podlouhlého stolu a hlasitě se překřikujících, jak se naklánějí dopředu a dozadu v křečích smíchu. Nechápal, co se děje. Zdálo se mu, že nerozumí obrazu, který před sebou vidí. Několik lidí se na něj dívalo a hlasitě s vyceněnými zuby na něj pokřikovali různá slova, ale on je slyšel z velké dálky, přes nepřekonatelnou bariéru ticha.
Vstal a snažil se dojít do koupelny, ale vůbec se mu nezdálo, že by se pohyboval, tělo odmítalo vysílat signály do jeho mozku, takže i když vykonávalo poslušně vše, co chtěl, nevěděl o tom. Procházel úzkou halou se zrcadly po obou stranách a všiml si, že v ruce drží ručně balenou cigaretu. Prohlédl si ji zblízka, ale malé zelené pětilisté obrázky na balicím papírku mu nic neříkaly. Nečekaně mu z hloubi mysli vyvstaly obrázky z odvykacího centra a on pochopil.
Zatočila se mu hlava, netušil jak dlouho, jak rychle... Nad hlavou se mu míhala v krátkých intervalech podlouhlá světla a pak se částečně ustálil obraz se sedmi kulovitými světelnými body. Neslyšel, nevnímal... Přestal dýchat.



ČTYŘICET OSM HODIN VE VTEŘINĚ

Pozapínala všechny přístroje připojené k palubní desce malého vesmírného plavidla a poručila všem, aby se připoutali do křesel. Stačil jeden hyperprostorový skok, aby se ocitli v dostatečné vzdálenosti od mateřské stanice. Na splnění úkolu měli čtyřicet osm hodin.
Po pár minutách oslňující záblesky v kabině ustaly, pasažéři vstali ze sedadel a každý šel za svým úkolem. Do zdánlivě prázdného kosmického prostoru byly v minutových intervalech vysílány moduly připevněné k lodi kabely silnými jako člověk v pase. Náhle začal vesmír blednout.
Objevila se neohraničená světelná skvrna krvavě rudé barvy z níž šlehaly platinově bílé paprsky končící až v hloubi vesmíru. Mise se blížila ke konci.
Mladý muž nízkého vzrůstu vstal a přešel do malé komory oddělené od lodi úzkým průchodem, který se po uzavření zničil. Světlo mezitím dosáhlo tak nekontrolovatelných rozměrů, že osvětlovalo celý vesmírný prostor v lidském zorném poli. Okolí se zbarvilo teple béžovou barvou a hvězdy zanikly v neviditelné světlé body.
Mise se vydařila. Hyperprostorový skok se opakoval. Čtyřicet osm hodin. Sto sedmdesát dva tisíc osm set a jedna vteřina navíc...
Autor Adelaine, 24.12.2013
Přečteno 542x
Tipy 4
Poslední tipující: Aiury, jitoush, CoT
ikonkaKomentáře (7)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moc se mi Tvé minipovídky líbí :)) Dávám ST a ukládám si to k oblíbeným dílům :))

26.05.2014 21:38:21 | Aiury

Docela dobře se to čte.Líbí se mi Sněženky.Ji.

25.12.2013 11:14:41 | jitoush

Je to sice tak nějak "na jedno brdo" nicméně styl psaní je poutavý...

24.12.2013 15:13:59 | Robin Marnolli

motivy se sice opakují, přesto je to šálek mého čaje.

24.12.2013 13:19:51 | CoT

Je to z léta 2007, teď bych to asi celý změnila, ale chtěla jsem to nechat tak jak jsem to kdysi sepsala. Jsem ráda, že alespoň trochu zaujalo.

24.12.2013 13:22:41 | Adelaine

jsem rád, že ti to udělalo radost.

24.12.2013 13:27:38 | CoT

Mě to udělalo radost kdysi. Teď mě spíš potěší, když si to někdo přečte až do konce a nevyškrábe si oči.

24.12.2013 13:31:27 | Adelaine

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter