Slavík zpívá svou poslední píseň

Anotace: Viděla jsem...

  Viděla jsem to v těch jejích očích. Stála nahoře a dívala se na mě s tichou prosbou. Zachraň mě. Pomoz mi. Slyšela jsem její žal hluboko ve svém srdci, její strach mě tížil jako můj vlastní. Jen jsem tam stála. Nedokázala jsem nic udělat, nic říct. Najednou se naklonila, nohama se odrazila od zábradlí a letěla. V tu chvíli byla svobodná a já jsem věděla, že právě proto, to musela udělat.

Slyšela jsem tupou ránu, jako když se míč odrazí od země. Pomalu jsem přistoupila k zábradlí, ze kterého před chvílí odletěla. Třesoucíma se rukama jsem objala tyč, které se před chvílí tak těžce držela, a naklonila se dolů. Neviděla jsem nic, jen vodu poklidně tekoucí dál. Jako by právě nezavřela svou hladinu nad slavíkem.

Dlouho jsem očima hledala záchranu. Nedokázala jsem se od toho poklidného toku odpoutat. Chtěla jsem plakat, opravdu jsem to chtěla, vždyť vyhasl život krásného ptáka, ale nemohla jsem. Nešlo to…

Probudila jsem se až ráno. Netuším, jak jsem se dostala domů. Byl to jen sen. Jenom hloupý zlý sen, který se teď rozplynul. Ano, přesně tak to je! Nemá cenu se přesvědčovat. Nemá. Je čas položit si tu zásadní otázku, které jsem se chtěla vyhnout, ale nemůžu. Jsem vrah? Zabila jsem ji já? Nic jsem neudělala. Stála jsem tam a neudělala, neřekla jsem vůbec nic. Nevztáhla jsem ruku, nezavolala pomoc. Jen jsem tam stála a dívala se. Čekala jsem snad, že si to pták rozmyslí? Že sám od sebe sleze dolů a půjde domů? Jak naivní…

Stojím u zrcadla. Jak jsem se sem dostala? Mám hlavu plnou slavíka. Omývám si obličej ledovou vodou. Líce mi zrudly, tváře se mi barví do černa. Kdo je to v tom zrcadle? Otáčím kohoutkem. Vana je za chvíli plná ledové vody. Svlékám propocené šaty. V zrcadle vidím svá bílá odhalená ňadra chvějící se zimou. Mám husinu. Pomalu vcházím do vany. Voda je ledová, pálí do nohou. Vydržím to, musím!

Nořím se celá do moře. Vzpomínky se vrací. Jak se cítila, když dopadla? Stejně jako já? Cítila tu řezavou bolest v celém svém těle? Ponořím se. Otevírám oči a hledím do té modře, která mě obklopuje. Těžko se mi dýchá. Zavírám oči a obklopuje mě tma. Obklopuje ji stejná tma?

Vytahávám špunt a čekám, až se voda ztratí v hlubinách potrubí. Celá promodralá vylézám z vany a halím se do ručníku. Má stejnou barvu jako řeka, když do ní vlétl pták. Rty promodralé, nehty fialové. Usedám ke krbu. Hlavu stále plnou výčitek... Já se můžu zahřát, ona už ne. Ona nemohla zatáhnout a vypustit vodu. Musela se stát její součástí.

Třeba už je v moři. Vlny ji houpají a kolébají, mořský vítr zpívá tichou písničku. A ona pokojně spí. Zdá se jí sen o ráji, o zahradě plné ovocných stromů a vonících květin. Voní k nim, trhá sladkou hrušku a pořád dokola se směje. Je šťastná. Já chci být taky šťastná.

Malovaná truhla po prababičce skrývá lecjaké poklady. Vytahuji z ní staré svatební šaty. Mají dlouhou vlečku, jsou celé krajkové, volné rukávy budou ve větru krásně vlát. Oblékám si je na své nahé tělo. Mám na to však právo? Nejsem nevinná. Zabila jsem…

Je půlnoc. Svit měsíce ozařuje rozbouřenou řeku. Prší. Chvíli se dívám dolů. Nemám strach. Vím, že se mi za chvíli uleví. Za chvíli už se nebudu bát. Bosé nohy se snaží udržet na zábradlí. Ještě chvíli. Jen malou chviličku. Musím se rozloučit. Sbohem ...

A najednou jsem byla krásná. Krásná jako ona v tu poslední chvíli. Ve vzduchu jsem byla jako bájný fénix procházející svou proměnou, ve vodě jako tančící závojnatka. V těch krásných bílých šatech z šifonu, které kolem mě tak kouzelně vlály, když jsem se propadala do nejhlubší temnoty...