Marmeláda

Marmeláda

Anotace: Už jste někdy nechtěli nad něčím přemýšlet a přesně proto nad tím přemýšleli? Přesně takhle vznikla tahle miniaturní rituální krvavost.

Procitl jsem a neviděl nic, než světlo pronikající do místnosti škvírkou pod dveřmi. Netušil jsem, kde to jsem a co víc? Kdo jsem. Moje paměť se zjevně rozhodla stávkovat v tu nejnevhodnější chvíli. Za dveřmi se ozval skřípavý, ale zvláštně příjemný hlas.

Tak to by pro dnešek stačilo,“ a s cvaknutím zmizel i ten malý paprsek světla, který do teď neposkytl žádné indicie. Netušil kde je a teď tu ještě k tomu byl naprosto po tmě. Chtěl křičet o pomoc, ale nešlo to. Zpanikařil. Nedostávalo se mu vzduchu a jediné, čím si mohl být jistý bylo, že tu není sám.

Po několika hodinách se vrátil pruh světla. Stále nedokázal rozeznat nic ze svého okolí a tak ho jeho návrat ještě víc sklíčil. Přes hučení v uších, vyvolané panikou nemohl slyšet hlasy ve vedlejší místnosti, jak se připravují na každodenní rituál. Když se otevřeli dveře, světlo bylo oslepující. Nic neviděl, jen slyšel hlas.

Tak kdo je dneska na řadě?“ zeptal se medově.

A pak popadl jednoho z těch ostatních. V oslňující světle viděl, jak ho odnáší a pak se dveře opět zavřely. Neslyšel, co se s ním děje. Tiše vyčkával. A nezaslechl vůbec nic.

Za notnou chvíli se ozvalo dupání a rámus. A hlasy. Několik různých hlasů si vesele povídalo, ale on jim nedokázal porozumět. A pak to uslyšel. Tiché sténání, které přes hlasy bylo sotva rozpoznatelné. Když hlasy odešly, zbyly jen jedny kroky a vzlyky byly mnohem zřetelnejší. Uslyšel dveře, ale jiné, jakoby polstrované. Nevrzaly, odlepily se od okolí a s jejich zavřením zmizely veškeré zvuky. Jen kroky.

Další den trnul hrůzou, že dojde na něj. Dveře se ale neotevřely. Místo toho slyšel jen ty polstrované. Sténání následovalo. A pak zase polstrované dveře. Jemu dělala společnost jen škvírka světla.

Několik dní se proces opakovat a jedinou změnou bylo stupňující se utrpení. Každý den hlasitější, každý den kňouravější. Až jednoho dne utichlo. A bylo to. Ať mu dělali cokoliv, teď už bylo po něm. A následujícího dne se může obávat, že teď bude řada na něm.

Párkrát měl štěstí, ale jak to tak bývá, nakonec na něj došlo. A neměl na výběr, nedokázal se bránit. Byl vytažen z místnosti do světla a chvíli nedokázal na nic zaostřit. Až později si uvědomil, že leží na stole obklopeném židlemi. A kolem něj je rozprostřená hostina.

S dupáním přiběhly i hlasy a během chvíle mu došlo o co tady jde. Oni budou hodovat na něm.

Všichni přítomní postupně zabořily své nože do jeho útrob a kdejaký kus hostiny si obohatili o jeho vnitřnosti. Trpěl, ale stále nedokázal křičet. Zmohl se jen na tiché kňučení. Chtěl se kroutit, ale byl naprosto znehybněný. Chtěl, aby to mučení už skončilo, ale ono se zdálo nekonečné. Nemohl nic a nezdálo se, že by upadal do bezvědomí nebo snad umíral. Prostě jenom tiše trpěl nesnesitelnou bolest. Ani si nevšiml, že hlasy utichly a otevřely se polstrované dveře. V mžiku se za ním zavřeli a on se v prostoru za nimi mohl konečně rozeřvat. Bylo mu to ale k ničemu, nikdo ho neslyšel. Nikdo mu nepřijde na pomoc.

Venku mezitím holčička strčila do svého bratra. „Ta nová ostružinová marmeláda byla na těch palačinkách fakt super, co?“ „To teda, doufám, že nám fakt dlouho vydrží,“ odpověděl, když se vydali na cestu do školy.

Autor shiraelizabeth, 24.02.2022
Přečteno 96x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí