Takové malé monstrum

Ten den nezačal dobře. Nebo tedy, nejdříve se zdálo, že vše bude jako obvykle, ale nakonec nebylo. Protože se zase chytli. A to si slibovala, zapřísahala se, že se ovládne. Vždyť už toho tolik zná, má tak natrénováno. Jak zůstat klidná. Ano, hluboký, vnitřní klid, jaký zná z meditace. Jen si ho udržet. Ale bohužel.

Malebná vesnička na Kokořínsku. Silnička, která tam vedla, tam také končila. Pak už byla jen louka a les.

Vyběhla naštvaně z auta a práskla za sebou dveřmi. Normálně by se rozplývala nad rozkošnou kapličkou s usmívající se panenkou Marií , která se bělala ve stínu památné lípy. Ale teď jí to bylo jedno. Naschvál jí to bylo jedno. Manžel na ní volal ať na něj počká. Zrychlila krok. Naschvál.

Na lesní cestě to poprvé ucítila. Klubalo se to. Už zase. Cítila jak se její nohy mění v pařáty, zakroucené a ostré jako břitva. Jak se zmenšuje a krní. A ruce v křídla. Černé mastné peří jí obrůstalo. A špičatý zoban připravený trhat a rvát. Nejraději něco krvavého.  Zažloutlé žraločí zuby. Rozdrápat, rozdrásat. Ty druhé.

No to zas ne.

Taková nebyla. Ona si raději pošmákla na sobě. Vší silou se rozmáchla proti skále, která lemovala cestu. Z křídel vystříkla krev. A znovu a ještě jednou. Vztek jí úplně pohltil. Propadla se zase tam dolů. Do černé díry. Kde je jen tma a samota. Děsivá osamělost. Nikdo jí nezachrání, nikdo nepřijde na pomoc. Jako když byla malá holka.

„Řveš, tak já ti ještě přidám ať máš proč.“ Zaskřehotala ohavná ježibaba v její hlavě.

 Teď už je velká, tak se dokáže potrestat sama. Jaká je holka šikovná.

„No, tak, no tak,“ dohonil jí. Konečně.

„Co blbneš?“

Třásla se. Připadala si maličká a ztracená  A černočerná jako nejtemnější tma.

Vzal jí do dlaní. Schoulila se v něm. Takové malé monstrum, co mu polámaly křídla.

Chvíli trvalo, než se rozplakala. Konečně. Rozbolela jí hlava.

Když se vrátili do auta, už byla zase ženou. Odřené klouby přestříkla dezinfekcí.

Když o půl hodiny později srkali výbornou kávu v zahradní restauraci dole v údolí, vypadali jako zcela běžný pár na výletě. Nikoho by nenapadlo, že ona byla krvavým monstrem a on jeho hnízdem.

Něžně se na sebe zazubili. Bylo to jejich malé společné, tajemství.

„Ta kaplička, tam nahoře ve vsi, všimnul sis jak je krásná?“

„Jo, jo a ta lípa…“