Hlas minulosti

Poslední zákazník odešel zhruba před půl hodinou a čas na odchod domů se právě nachýlil. Zamkla hlavní dveře svého malého obchůdku, který si pořídila před třemi lety a ve kterém prodávala sypaný čaj a čerstvou kávu. Chladný a vlhký vzduch se jí okamžitě začal vtírat pod kabát. Zatřásla se. Když jako každý večer míjela ten starý opuštěný dům, zrychlila krok. Měla z něho špatný pocit, srdce jí bilo, aniž by věděla proč. Právě když procházela okolo, v nejvyšším patře se rozsvítilo slabé světlo a odhalilo plápolající záclonu. Ztuhla strachem. Ruce se jí potily, ačkoliv byla zima a dech se jí zpomalil napětím. Nechápala, proč se tak náhle rozhodla, ale její zvědavost převážila strach. Vydala se z hlavní cesty směrem k tajemnému domu. Když přicházela blíž cítila, jak ji v zátylku vstávají chloupky. Bála se. Všude kolem cítila pach mokrého, shnilého dřeva a rezavý kov. Najednou se zarazila. Přímo před ní v trávě se cosi lesklo. Přistoupila blíž a zjistila, že ta zvláštní věc je malá dřevěná skříňka. Přejela po jejím hladkém víku vlhkou dlaní a nahmatala na něm malý vyrytý znak, který se jí zdál povědomý. Nemohla se rozpomenout, kde ho viděla. Vzala skříňku do dlaní, chvíli s ní otáčela a zvědavě si ji prohlížela. Nakonec se pokusila víko otevřít. Po několika pokusech se pohnulo a ona se zatajeným dechem nakoukla škvírou dovnitř. Černé polstrování odráželo měsíční svit. Ve stejném okamžiku se ze skříňky ozvala melodie. Hrůzou skříňku upustila. Ta hudba! V hlavě jí najednou vířily tisíce vzpomínek. Hned věděla, že tu melodii zná. Slýchala ji v dětství.