Zrůdička

Tak už jen 137 zrůdiček, pomyslel si Jendousek, poté co zaklapl notes a propisku zastrčil packou přes okraj.

Jendousek si totiž kdysi usmyslel, že napíše Velkou knihu o 365 zrůdičkách, tělesných či duševních, jedna zrůdička na každý den v roce. Bude to zábava, bude se to prodávat, lidi se budou trhat smíchy a dojetím, tisíce děkovných dopisů!, představoval si. Za utržené peníze si koupí chatu na Jadranu, zasnil se. Zasníval se často.

Ale zatím bylo prázdno.

Málo zrůdiček.

Potřebuju víc!

Zhluboka se napil z půllitru vody.

Požil lék na chronickou cholesteritidu, promnul oči a prohrábnul, ač stárnoucí, přece stále ještě bujnou kštici vlasů.

Potřebuju další zrůdičku.

Voda v půllitru došla, šel se napít do koupelny z kohoutku.

Rovnou si polil obličej. Termín se blížil a on potřeboval stále ještě 137 zrůdiček. Tělesných či duševních, ideálně obojích.

Potřebuju další zrůdičku!

Opřel se rukama o umyvadlo a zhluboka se zadíval do zrcadla.

A tam ji uviděl.

Byla

krásná.

Oči jí horečně planuly a byla úplně... zrůdičková!

Šklebila se na něj, vyplazovala růžově bělavý jazyk, zadýchávala sklo vychrchlanými cákanci krve.

Nemohl se toho pohledu nabažit.

Očima se vpíjel do zrůdičky. A stejně tak se do něj vpíjely zrůdiččiny oči. Krásné oči! Divoké! Nemohl se vynadívat.

A pak se zarazil

nemohl se nezarazit.

Nejsem svá vlastní zrůdička! Přece!

Co si to sakra dovoluješ???

NEJSEM SVÁ VLASTNÍ ZRŮDIČKA!!!

Nejsem svá! Ani vlastní!! Natož zrůdička!!! Přece?!?!

...nejsem???

***

Jendousek se jednou sek. A místo, aby šel tahat dráty vysokýho napětí, si dal k večeři plnou mísu kyselejch oliv. No řekli byste to do něj???